48. týden letošního roku a mně je hezky

V posledních měsících se mi nechtělo moc psát na blog o osobních věcech, protože jsem je v reálném životě řešila mlčením, pozorováním, rozjímáním. Publikovat o nich článek by bylo totálně mimo, „zablokovaly by se mi čakry“ a tak vůbec. Takže ano, uhádli jste. Srážka s několika „poťouchlíkama“, srovnávání se s letními zážitky, zakázky, snaha dát se zas do pohody a vydělat na ten šílený vánoční maratón… Bylo toho habakuk. Pojďme na to.

 

Srážka s realitou: Bít či nebýt?

Koncem září jsem se dostala do prapodivné situace, kdy jsem byla osočena z vynesení jednoho tajemství. Celé to bylo tak vykonstruované, že jsem se nestačila divit, jak tohle někdo dokáže udělat a pak se chovat, že vůbec nikomu do životů nezasáhl. Můj vnitřní jednorožec dostal slušně přes tlamu, stáhla jsem se tedy ze společenského dění, rozjímala jsem a v hlavě mi znělo, co mi k tomu řekl můj tatínek: „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Nerada přiznávám, jak důvtipně trefné mám rodiče, v tomto se tatínek absolutně nespletl.

Přemýšlela jsem, jak nejefektivněji řešit celou situaci. Rozhodla jsem se zejména tam s nimi nebýt a dát si odstup. Odstup mi dal výhled, že pasivita je dobrým přístupem pro tento případ, což pro mě bylo nezvyklé pojetí, jelikož všechno aktivně urovnávám – já.

Zavřela jsem tedy svou šokovanou jednorožčí tlamičku a říkala si, že od těch lidí to není první podraz. Pokud mi cejch drbny dá šanci odstranit je ze svého života, izolovat je od sebe, mít klidný spánek, beru to všemi deseti. Když jsem se na to v hlavě dívala, přemítala, oni takhle odsoudí všechny, co jim nejsou po chuti. A jejich problémy nejsou mými problémy.

Byla to pro mě skvělá zkouška všech lidí v mém okolí, velmi jasně se ukázalo, kdo jsou mí přátelé; a kdo vás nenechá být smutným, komu prostě dojde, že zas tak velká kráva nejste a postaví se za vás. Takže v tomto případě bylo řešením chvíli s nimi nebýt, nikoho nebít, být sama sebou, se sebou a vybít se do polštáře.

A píšu to tu pro vás jako další možný přístup k životu. Rad vybízejících k aktivní aplikaci máme mnoho, aktivní řešení je jen jednou stranou mince. Jde to i jinak. Co je pro vás nejdůležitější v dané situace? Chce to si srovnat priority. Viděli jste film Easy A?

Pamatujete si ještě na článek o tichých pozorovatelích? Celkem se z toho stal v mých kruzích pojem. Každý někoho takového má, každý jím někdy je. Možná to píšu i pro ně. Pocítím, potrefená husa… 

 

Jsem prodavačka

A protože jsem byla rozesmutnělá ze situace, odehrávající se v mém životě, byla jsem žal utápět v kávě. Po cestě domů potkala jsem inzerát, kde hledali předvánoční výpomoc do krámu s dekoracemi. A tak jsem byla za pět minut součástí krásného krámku, milého týmu lidí a zdokonaluji se v rovnání vánočních plyšových skřítků do regálů, balím lidem sklo, porcelán a jsem v jinačím kolektivu.

Tohle prostě neskutečná ironie. Pevný pracovník úvazek hledám rok – intenzivně, snaživě a brigádu dokáži získat za pět minut. Evidentně když se něco mám stát a potřebujete to, prostě se to stane. Nálada se mi zlepšila, stejně jako mé schopnosti vstávat v pět ráno, umět si poradit se zákazníky všech druhů a národností. Naučila jsem se vylézt na dvoumetrové štafle, nepocítit závrať a rovnat v té výšce sklo. Zjistila jsem, že dokáži šest hodin nečůrat, protože ruch krámu vám dá zapomenout na biologické potřeby…

A propós, lidi buďte na ty prodavačky milí! Ony to fakt nemají s vámi jednoduché, a ne každá tam nemusí být.

 

Vánoce, Vánoce přicházejí, penízky odcházejí

Vydělala jsem si penízky na Vánoce, má peněženka ale už brečí. Já také. Peněženka je smutná. Ale třeba to ještě někdo ocení. 

A protože jsem byla zchudlá naplánovala jsem si výlet vlakem na chatu. Prý Barboří třešňové větvičky přináší štěstí a plní přání. Chtěla bych peníze a klidně bez ženicha, prosím. Byl to hezký výlet, nebyla jsem tam od léta. Od jednoho spontánního milování. Čekala jsem, jak v chatě bude něco jinak, ale dále si tam stálo v té chladivé prosincové náladě. (Víte, jak poznáte, že žena milování neplánuje? Neoholí si nohy…)

Nastříhala jsem si větvičky, dala si krásnou procházku a zakončila výlet dortem v Benešově.

 

Nervy v kýblu

Prosinec začal hezky, v klidu jsem si dělala své webové zakázky, chodila po kavárnách, teď mám narvaný diář, nemám čas na nic. Chtěla bych v první řadě udělat dobře všechny zakázky a oběhat veškeré práce i brigády. Pak bych chtěla mít čas na kamarády, rodinu a někde sehnat úžasné dech beroucí dary za kačku.

Kačka! Teď mě napadá, co jsem ještě všechno slíbila sestřence a téhle a tomuhle. Kde mám nervy, kde mám kýbl?

A jak jsme začali moudrem mého tatínka inženýra, mohli bychom jím zas skončit. Táta někdy říká, že nač stahovat kalhoty, když brod je daleko. A protože tohle pořekadlo, už za život s ním nesnáším, řeknu vám to stručněji, rychleji po svém. Lidi, neposerme se! Neposerme se z Vánoc, ani z těch super poťouchlých lidí, co si neuklízí před vlastním prahem.

Hýčkejme si lidi, co vám dopřávají něhu, smích a dovolují vám být sami sebou. Krásné svátky moji stateční, úspěšně jste se prokousali na konec :-* Mějte se rádi a věřte, že pokud skutečně žijete za milý svět, svět vás v tom nenechá.

 

Zanechejte komentář zde...