to top

Běžkování: O tom jak jsem se k němu dostala a kde jsem to letos „krosila“.

Když jsem byla ještě v předškolním věku postavili mě sjezdové lyže, které mi sice byli větší, ale pro zážitek „jaké to je sjíždět kopec“ byly dostačující. Zkusila jsem, namlela si pusu, zjistila jak lyže dokážou brát sebevědomí. Když jsme je vrátili známým a dívala jsem se, jak oni na nich učí dceru, přišlo mi jako pozorovateli zvláštní, že někoho baví sjet kopec, sjet kopec, sjet kopec a opět sjet kopec.

 

Moji rodiče naštěstí po svém seznámení vybrali pro trávení zimních dovolených běžky, nikoliv sjezdovky. Takže bylo pro ně přirozenější nabídnout tuto lyžovací variantu i mně. Tehdy jsem přikývla, byly mi zakoupeny bazarové fišerky a na šumavském vrchu Javorníku jsem si ve svých devíti letech opět nabila pusu. Naštvala jsem se, lyže odhodila – nejlépe jsem je uměla tehdy sundavat a odmítla tohleto kdykoliv znovu nazout. Rodiče mi nabídli sáňky
a jakoby nic se opalovali. Nejdříve jsem blbla ve sněhu a pak mi bliklo mou dětskou hlavičkou, že když se tuhle srandu nenaučím, nikdy si ji neužiju jako třeba ty sáňky. Dala jsem běžkám šanci. Zkoušela jsem rovinku a pak sjížděla tátou vybraný krátký pozvolný kopeček mezi smrky. Začalo mě to bavit, bavilo mě i padat, protože se začal pilovat můj styl lyžovací i zvedací. Ten den jsem kopeček vymlela svým nadšením a zkoušela jsem sjezdy i bez hůlek. Naučila jsem se základy plužení, chození do kopce bokem, chození do kopce stromečkem a nejlepší možnosti jak padnout. Byla jsem nadšená promočená radostně se ptající rodičů, kdy půjdeme na běžky opravdicky?

 

 

Do teď si myslím, že mi bylo souzeno objevit běžky. Rodičům bych to asi nepřiznala, ale je to pohyb který miluji
a dělá mě nadevše šťastnou. Miluji tu elfí lehkost pohybu po zasněžené krajině. Miluji, že na běžkách mohu
po sněhu kamkoliv a miluji lehkost, kterou vám moderní správně vybrané běžky dopřávají. Když tyhle dvě prkénka ovládnete a pak lehce v pokrčených kolenech jedete po upravené stopě a jen cítíte, jak přirozeně plujete, pouští vás starosti a násobí se vaše vnitřní radost. Běhám, jezdím na kole, ale jen běžkování mi dokáže navodit tento pocit. (Hodně podobný pocit mi dává i plavání v řece.)

Takhle jsem se dostala k běžkám. A nyní si povyprávíme o letošní zimní dovolené na nich 🙂 Byla pohádková a moc fajn. Měly jsme s mamkou dámskou jízdu.

 

 

Bydlely jsme v příjemném šumavském hotelu Rankl v Horské Kvildě. Zprvu zdrceny faktem, že nepodařilo se nám najít ubytování v lepší destinaci, museli jsme později jásat, kam nás cesty osudu zavály. 

Hotel byl krásně čistý se skvělými velkými snídaněmi, které jako lyžař potřebujete a večeřemi na objednávku, kde se dalo vybrat z jídel zeleninových i masitých. Mé zdejší oblíbenosti? Pečená zelenina, nakládaný sýr a tatarský biftek.
V pokojích se topilo nadmíru a voda tekla teplá, což mě na horách stále velmi mile překvapí, i když už je to asi spolu s wifi normální. (Ta tam byla také!)

Horský Kvilda byla pro vášnivé běžkaře ideální v její poloze. Krásně se z ní dalo jezdit do kousek vzdálených vesnic, obcí, kde si můžete dát i oběd a nemusíte tak s sebou táhnout batoh s obloženými chleby. V pohodě šlo dojet
do Kvildy, Antýglu, Modravy, Filipovy Hutě a na Zadov i Churáňov.
Všechno to jsou oblasti, které v této části Šumavy potřebujete vidět, protože jsou prostě vyhlášené! A vaří tam. A na Zadově je nová cukrárna. 

 

 

Dobře. Klidním se. Nebudu vás lákat na trendy místa, ale napíšu vám třeba další výhody běžkaření z výchozího bodu, jímž jest Horská Kvilda. Do cílových bodů vyjíždíte zprvu buď po rovině nebo z kopce. Vracet se můžete
po překonání několika hřebenů opět z kopce nebo po rovině. Opravdu! Stačí když vám něco říká mapa a vrstevnice.
Jde to takto naplánovat. Krásné pohodlné celodenní výlety do 12 kilometrů jsou vám tak otevřeny. A věřte, že 12 kilometrů se dá na běžkách ujet, pokud už víte, jak na to. 

 

 

Tři dny jsme plně strávily v lyžích. Zažily jsme pravou šumavskou zimu, co vám leze do rukavic a pak pod nehty a do kaťat, viděly jsme prosluněné lesknoucí se pláně a pravou mlhu, kde jste rádi, že vidíte špičky lyží. Probůh, když to píšu, zas jsem tam a cítím v nohou ten pocit, kdy se vám lyže na nohou plynule mazlí s reliéfem, krajina ubíhá a vy jste fascinováni tím, jak vás ty umělá prkénka nadnáší a dopřávají vám výhledy do zasněžených lesů,
na zamrzlé potůčky, vesničky v dálce vyčuhující, hospody z komína kouřící a démantové zasněžené pláně, kde se setkáváte s dalšími běžkaři, kteří mají užaslé výrazy a zmrzlé nudle u nosu jako vy, a děláte všichni hlasité „Óch!“.

 

 

Miluju běžky, miluju Národní park Šumava a opravdu se z nitra klidně, dojemně a láskyplně těším, až tam zas budu!

 

A takto jsme se měly, toto mi dávají běžky a takhle je miluji 😉
Snad vás článek inspiroval a třeba běžkám dáte šanci, jež si zaslouží.

 

PS: A jestli jsem vás o skvělosti běžek stále nepřesvědčila, mám pro vás poslední argument, když nic jiného, najdete si alespoň nové kámoše O:-)

 

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment