to top

Dědova chata: Čas potkat se sama se sebou aneb introvertova dovolená.

Nejspíše jste si již zvykli, že jsem požitkářka libující si v přírodě a všech jejích tvarech, barvách, chutích a zvucích, co v sobě nese. A tam, kde na mne mohou působit stimuly přírody uvolňuji se, začínám zas  v posledních letech důvěřovat světu, dokáži se vykašlat na všechny obranné komunikační mechanismy hodící se v civilizaci a v nabytém vnitřním bezpečí mohu si dělat revizi svého vnitřního světa, pozorovat ho, nechat se jím inspirovat a spřádat plány pro mou krásnou budoucnost. Potkat samu sebe, být sama sebou. Být otevřeně introvertem, nikoliv uzavřeně extrovertem jako nyní v Praze.

 

Proč mě baví jezdit sama na chatu?

 

 

V SAMOTĚ MŮŽU COKOLIV

 

Jezdím si do dědovy chatičky v Posázaví pro vnitřní mír. A ať to zní jakkoliv snílkovsky a pohádkově, je tomu tak a je to pojmenování, které mi k mé chatařské dovolené rytmicky sedí. Lidé jezdí objevovat svět, poznávat, chlastat a tancovat na Ibizu. Já vezmu batoh, platební kartu, skicák, deník, pohodlné boty a jedu sama „chatařit“. Líbí se mi, že když jste někde osamotě, můžete každé svoje rozhodnutí dělat na základě vašeho vnitřního pocitu, prostě se sebou více komunikujete v podmiňovacím způsobu „chtěla bych“, a ne v rozkazovacím „měla bych“ nebo „musíš“, v protivných slovesech, která vám cpe rád okolní svět. Pokud jste introvertního založení, prostě se vám vnitřní uvolnění těžce praktikuje s jinými. Třeba do teď nejsem toho schopna ani před rodiči, před nejbližšími lidmi, které znám v současnosti nejdéle. Což je celkem smutné. Vím. Pracuji na tom.

 

VLČIČE SAMOTÁŘKA A JEJÍ SVĚT

 

Od dětství miluji hudbu. Mé první lezení předcházející chození mělo za cíl máminy vinylové desky, které byly umístěny vespod skříně v obýváku. Vím, že je pak museli na nějakou dobu odstranit, protože Lucinka je ráda vytahovala. Používala jsem pak prostor dočasně pro své hračky, občas si tam i vlezla a čakala na den, kdy se tam desky vrátí. Věděla jsem, že to je poklad, jež mě bude zajímat a stojí za čekání. Tam někde začala má vášeň pro hudbu. Jsem nervózní, když nemám data nebo wifi, protože mé zdroje hudby jsou limitovány. Poslouchám jí kvanta. Moderní anglo-americkou, českou současnou, světová oldies, tradiční čínskou a popovou korejskou. Je vám tedy jasné, že bez sluchátek, repráčku a kvalitních playlistů ve Spotife nedám ránu.

Ano, jsem ten divný člověk představující si ve vlaku se sluchátky různé scénáře, nechává se unášet svými fantaziemi a to v rytmu hudby jemu zrovna v učích hrající.

Miluji si k večerní lázni pouštět klavírní skladby nebo soundtrack z Pýchy a předsudku. Při pohledu na večerní soumrak sedící na houpačce poslouchám nejraději české nebo klidné korejské písničky. Na loukách jedu čínské tradiční nebo Colbie Caillat. (Ano, jsem silně romanticky zaměřená duše, to není zdání. I když mám v sobě živočišný drive, ta vnitřní tichá víla je mnou také.)

Když jsme u Pýchy a předsudku, je tu ještě jedna charakteristika mezi mnou a hlavní hrdinkou tohoto příběhu. Já totiž ráda chodím, miluji chození jako Elizabeth Benett v onom neorganizovaném duchu, kdy vylezu na něčím pozemku z neprostupného houští celá od bláta. (Mé zjizvené, poškrábané nohy mi jsou svědkem, že říkám pravdu.) Takhle se cítím svá a svobodná. 

 

Keira Knightley

 

Spřádám na chatě také plány. Vypisuji se za svých pocitů, myšlenek, vědeckých poznatků o světě a plánuji si, co bych chtěla v tomto životě ještě zažít a stanovuji si pro to postupy. Vlastně můj život je spontánní, ale i v mnohém dost důvtipně promyšlený. Trochu hodně o tom nemluvím.

Na chatě mohu prostě jen být. V Praze ode mě lidé čekají názory, humor a jsou zvyklí využívat mou mozkovnu jedoucí na plné obrátky včetně mého dobráctví, což jim i ráda poskytnu pokud na to mám energii a je to pro dobrou věc, ale na chatě mohu si podmínit, že jediné na čem mi teď záleží je jen být, třeba s čajem, třeba loukou, někdy jen na lehce pohupující se houpačce a jindy uprostřed noci sedíc na schodech a pozorujíce hvězdy.

Miluji svůj pestrý život, miluji samotu. V samotě nikdy nejste sami, protože v ní sedíte sami se sebou a to je hodně 😉 Druh mých introvertních dovolených mi pomáhá neskutečně regenerovat a dokáži z nich čerpat několik měsíců. A jestli mě nikdo na těch loukách neukradne, budu na ně vyrážet stále.

Hezké léto!

 


 

„Introverti jsou naopak ti, kteří čerpají energii ze svého vnitřního světa pocitů, myšlenek a prožitků. Bývají méně hovorní než extraverti (většinou tehdy, když chtějí říct něco, co je pro ně relevantní, nemají rádi tzv. společenskou konverzaci) a jsou více přemýšliví. Mají rádi duševní klid a soukromí. Bývají uvážliví, jednají až poté, co si své jednání předem promysleli a obhlédli situaci. Pobyt ve (větší) společnosti nebo přemíra vnějších podnětů je obvykle stresuje a vyčerpává. Ve společnosti tvoří menšinu (obvykle se uvádí kolem 25 %). Mnoho introvertů – melancholiků má nadání pro tvůrčí činnosti, jako je psaní, malování, skládání hudby, hraní šachové partie, programování apod. Existuje i ambiverze, jež má rysy extraverze a introverze zároveň (např. člověk je extravertní v blízkém okolí a introvertní vůči ostatním).“ (Zdroj Wiki)

 

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment