to top

Když jsem pobývala na březích řeky Styx…

„Crohn“ (zánětlivé střevní onemocnění) u mě probíhal oficiálně od mých 10 let do 19 let. Prožívala jsem si po celou dobu spíše tu agresivnější fázi nemoci, v 17 letech jsem se opakovaně ocitla na JIPu, dostala se váhově až ke 30 kilogramům, (pro představu nyní mám kilo skoro padesát – celkem hardcore to tedy byl). Zažila si několik měsíců v nemocnici, přes rok jsem strávila s vyživovací hadičkou – sondou, abych byla tělesně schopná absolvovat operaci. Operace se v mých 19 letech zdařila a od té doby se mi nemoc nevrátila. Není to obvyklé a za tohle z nebe štěstí jsem velmi rozněžnělá a šťastná.

 

Hledíc ku světu zemřelých

A jelikož máme Halloweenský čas, nebojím se popsat konkrétněji zážitky, pocity z nemocnice, jež nazývám svým pobytem u řeky Styx. V období, kdy zánětlivost střeva byla už pro organismus extrémní, a i přes intenzivní lékařskou péči, byla jsem neskutečně zesláblá. Doslova jsem kolikrát ležela a měla pocit, jak šedé kouty místnosti se hýbou, zhušťují a sálá z nich smrt. Někde uvnitř sebe jsem věděla: To jsou ty brány do druhého světa.

Bylo to zvláštní pozorovat něco tak iracionálního v lidské realitě. Uvědomila jsem si, že pokud se nezačne můj zdravotní stav rapidně zlepšovat směrem ku životu, je mi jasně předestíráno, jakým směrem se bude ubírat. Věřím od té doby, že lidé prostě poznají, kdy přichází jejich čas. Věřím, že někteří staří lidé, mohou začít přerozdělovat majetek a loučit se, protože vědí, cítí. Podle mé zkušenosti to poznat je, pokud se ocitneme na okraji života.

 

V šoku, který mi změnil život

Asi je pochopitelné, jakou vnitřní sílu ve mně dokázala situace vyvolat. Bylo to buď, anebo. Když jsem dospívala, bylo to s pocitem, že buď v 19 letech zemřu, nebo se něco velkého stane. Vzpomněla jsem si na to. Začala jsem se snažit, respektovala mnoho rad, vyhledávala lidskou společnost, upínala se k tomu, že prostě septimu – třeťák dodělám – snažila jsem se držet životní flow. Řekla jsem si, že změnou stravování, myšlení a zpracováním starých bolavých témat situaci prostě vyřeším. Rodiče u toho byli celou dobu se mnou, a to je také část skládanky. Bez jejich doteků, držení za ruku a hodně vyplakaných slz by to nešlo.

 

Z podsvětí zpátky na zem, abych se mohla dotknout i nebes

Říká se, že víra nás uzdraví. Říká se, že prevence dělá mnoho, ale někdy to už zachránit nejde. Já věřím v zákon o zachování energie a v jeho aplikovatelnost i do péče o tělo a ducha. Tento zákon hovoří o tom, jak energie nejde zničit ani vyrobit, jen přeměnit. Věřím, že příčiny nemoci/trápení jdou vypátrat a mohou se nacházet v těle nebo v naší psýché psychiceabychom jim dopomohly k proměně; různými přístupy, cestami, jež nám jsou blízké. Pro mě byla podpůrnou cestou a inspirací – mým jazykem a detektivem k objevení příčin čínská medicína, léčitelka, pozitivní sebe rozvojové knihy, různé talismany od známých, změna stravy a práce na sobě s občasnou psychoterapií. Nejde o to, co vám pomůže, jde o to, jestli vám to skutečně pomůže. A já nemám 8 let nález, což není obvyklé a utvrzuje mě to v tom, že jsem našla příčinu a umím s ní pracovat.

 

Proměna mé osobnosti

Nepopíratelně jsem díky prožité nemoci předčasně zestárla. Poznala jsem, prošla si něco silného. Niterně jsem pocítila, o čem skutečně život je. Rozhodně je zodpovědností za to, čím jsme, naším svědomím a je i o tom, co tu prožijeme – o zážitcích, přítomnosti.

Více se raduji, směji, vtipkuji, mluvím, užívám si (kávu) a jsem extrovertnější než jsem bývala. 

Po operaci jsem byla tak nadšená ze znovu získané vitality a svěžesti. Potřebovala jsem hýbat se, tančit, chodit, jezdit na chatu, užívat si přírodu, byla jsem hotová i ze změny ročních období. Neustále jsem někde seděla a pozorovala změnu počasí, barvy, naciťovala vůně přírody, procházela se v dešti. Vlastně v této době jsem získala fascinaci přírodou a znovu nalezla svou živost, jež si nesu životem dodnes.

Spontánně jsem se začala radovat z maličkostí, člověk si uvědomí, že život je dost za hovno sám o sobě a ještě si ho kazit, je prostě hovadina. Samovolně se prohloubil můj optimismus, začala jsem se častěji hihňat, protože já žiji!

Nebojím se lidem říkat, že jim to sluší, že se jim něco daří a nebojím se přenést svou fascinaci jejich umem i na ně. Nikdy nevíme, která slova nás „namotivují“. No a co, že mě kolikrát mají za přátelskou blbku, se přežije.

Užívám si jídlo. Nemohla jsem pořádně jíst, dodržovala jsem mnoho diet až jsem přes rok nejedla vůbec. Do teď trpím nesnášenlivostí například na kakao, ale s tím se dá žít. Miluji, když můžu degustovat, ochutnávat z vícero chodů, nebo prostě jen sežrat mísu pop-cornu, aniž by se mi ucpalo střevo. Do teď si dělám velmi intimní večery s jídlem, které chápu jen já 😀

Přijde mi velmi nešťastné udržovat nezdravé vztahy, navazovat vztahy s lidmi, kteří vám nedokáží také dávat zpět. Přijde mi hloupé nutit se do stereotypů nastavených společností, jež se vám příčí – manželství, plození potomků, setrvávání ve vztazích, abyste měli s kým jet na výlet, abyste měli s kým být a nebyli sami! Vztahy jsou zdravé jen když vám vyhovují a záleží vám na nich. 

Přijde mi hloupé odmítat různé sexuální identity i orientace, mít milence, když to vaše situace dovoluje, anebo chovat se k milencům necitelně proto, že jsou „jen“ milenci.

Od té doby se neztotožňuji s kritizováním atypických lidských osudů jen pro jejich odlišnost, protože to co nás odlišuje, nás nemusí dělat špatnými lidmi.

Často jsem vděčná, říkám to a hodně děkuji.

Dovoluji si být sama sebou – citlivou, živelnou a tvůrčí ženou. Dělám a prozkoumávám, co mě baví, rozvíjím se. Už jsem vyzkoušela vše od výtvarné fotografie, grafiky, hry na kytaru, zpěvu, pár hudebních mini projektů, malování, blogování, tvorby webů až po ty má studia mediální a asijská. Lačním po životě.

Ptám se, co bych chtěla stihnout než zemřu? Ptám se, budu na sebe hrdá po smrti, když toto (ne)udělám? A pak jdu konat.

 

Být pro sebe podstatou – žít svou esenci

Uvědomila jsem si, že kdybych tehdy v nemocnici neposlechla vlastní vnitřní impulsy a neušla tento kus cesty, nebyla bych tu a neobjevila bych celou Lucii i její esenci – vnitřní sílu, živelnost. Vše, co mě na sobě baví.

Vnitřní svět, psychika i intrapersonální komunikace jsou naší nepopíratelnou součástí, ať se nám to líbí nebo ne. Také nás utváří. A každé dobře zašlapané nevyřešené trauma nás bude strašit, dokud na něj nenalezneme správné zaklínadlo. Halloweenu zdar! Podívejte se občas, jaké bubáky mátě ve skříni. Zkuste se zamyslet nad tím, proč vám ze života odcházejí pohodoví lidé. Možná je to proto, že vidí, jak nežijete svou skutečnou esenci, a projevuje se to u vás zlobou, nenávistí, pomlouváním, intrikováním, záchvaty vzteku, vypočítavostí atd.

A k tomu se vás snažím svým blogem provokovat, inspirovat i poňoukat. Žijte ze své pravé podstaty, prozkoumejte proč jste třeba zlí, hledejte cesty, jak to uchopit, zpracovat a hlavně: Nevzdávejte svůj život, nenechte to zajít až k řece Styx. Já tam musela nechat půl metru střev a nikdo mi je už nevrátí.  

 

PS: Laicky o Crohnově nemoci a podrobněji o perných chvílích v nemocnici ZDE.

 

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment