to top

Melancholicky o jednom setkání.

Od včera večer mě vnitřně hryže jedno téma. Vyvolává ve mně vztek, soucit a zejména pak zamyšlení. Seděla jsem na kávě s jedním člověkem a začala mu sdělovat své plány do budoucna, kde bych chtěla bydlet, jak by se mi to líbilo a nějak se jeho naslouchání obrátilo v přednášku, jejíž hlavní body byly vymezovány spojením „Já to mám takhle…“. 

 

Začala jsem se už při prvních reakcích dotyčného cítit zklamaně. Několik časových úseků jsem se snažila naslouchat jeho starostem, protože toho člověka mám ráda, a snažila jsem se je glosovat a opravdu upřímně na ně reagovat, jak jen já umím nejlépe. Mluvili jsme o starostech, avšak s humorem řekla bych. A tak po dvou hodinách mi přišlo, že bych možná mohla promluvit i o sobě; o tom, na co se v současné době těším já. O realizování svých snů spojených s bydlením.  Dostala jsem mnoho jeho zpětných vazeb o tom, jak to v životě má těžké on a vyslechla jsem si jeho důvody, proč se do současnosti neosamostatnil. Říkala jsem si, že asi jsem fakt blbá a šlápla jsem u něj do jeho vosího citového hnízda, že jsem nejspíše otevřela jeho třináctou komnatu… Že jsem asi neměla klást otázku, zda by se neměl postavit na vlastní nohy a nečekat na zázrak….

 

Ptala jsem se, zda mu to téma o bydlení vadí, zahlédla jsem v jeho očích slzy…

 

Rozloučili jsme. Odjeli domů. 

 

Stále ve mně rezonuje vina, stud a zároveň i to, jak bylo pohrdnuto mým vlastním štěstím a úspěchem. Uviděla jsem o trochu více sebe. Všimla jsem si a ocenila svou schopnost přát lidem štěstí a mluvit o něm topíc se ve vlastním neštěstí. Ocenila jsem, jak je pro mě přirozené lidem naslouchat, oceňovat je a mít je ráda. Opravdu jsem v tom uviděla, jak laskavá bytost jsem z vlastní přirozenosti a z důvodu, že si tuto vlastnost celý život před světem obhajuji a chráním.  

 

Asi bych se měla omluvit, že vidím, jak jeho situace je bezvýchodná, možná tu omluvu přeformulovat na: „Promiň, drž se dál. Vše děláš dobře.“ To však nejsem já. Raději budu mlčet než někoho chválit za očividné chyby.

 

Zvláštní. Chtěla bych mluvit o svém štěstí a sdílet ho. Ale vždy když se opravdu děje v mém životě něco fantastického, poznám skutečného přítele. „I ve štěstí poznáš přítele.“ Masky padají.

 

A jsem ráda za jedno uvědomění. Děje se to s tímto člověkem už nápadně často. Edukativní ofenzivní reakce na mé vyprávění. Mám ho ráda, byl mi nablízku, ale když mi nyní prolétávají hlavou minulá setkání, nevidím náš vztah vyváženě. Umí dělat, jak mě má rád, je tomu skutečně tak? Uvědomuje si, jak křehká, krásná a upřímná láska je, když se nehraje? Když nejste na jejím rytmu závislí?

 

 

Přeji vám všem, abyste se cítili dobře a nacházeli v životě inspirativní upřímně laskavé lidi ku vlastnímu seberozvoji 🙂

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment