to top

Ploty, vohrady, lavičky, vopilci a psi!

Někdy se prostě zadaří a prožijete skvělé odpoledne v trávě na louce, aniž byste přišli domů s klíštětem nebo potkali zmiji. Někdy se dokonce daří tak, že si v klidu zmoknete v podzimním dešti, romanticky se usušíte a pak pijete čaj na verandě bez jediného kýchnutí.

Někdy se ale nezadaří vůbec nic a máte pocit, že ten široký svět, co se tu rozprostírá ku objevování, je proti vám a snaží se vás polapit, nechat sežrat králíkama, sbalit opilcema, opařit za asistence malého bígla nebo označit za vykradače chat.

 

Vohrada

„Koně jsou krásní a ušlechtilí. Ladně se pasou na loukách a svou přítomností zdobí krajinu.“ Si to teda zrovna nemyslím! Protože!

Jsem se byla procházet po svých oblíbených lukách a polích a najednou vohrada. Byla jsem lapena někde mezi křovím, kam králící chodí spát a křovím, kde bydlí místní úchyl. Má zkratka vedoucí částečně polem a částečně stezkou podél plotů chatařských byla zmařena výstavbou ohrady pro koňský výběh, tak šikovně provedenou, až došlo k zabránění průchodu, takže se člověk musel vrhat skrz šípkové a ořechové křoví.

Rozhodla jsem se, že nějací koně mě nezastaví a prostě si cestu udělám tím křovím, kam chodí králíci spát a tvoří ho jen šípky a ořešák lískový. Jsem přece nebojácná holka, co strávila na vesnici dětství! Pustila jsem se do něj!

Byla jsem však zpozorována lidmi z chaty na druhé straně křoviska. Museli si myslet, že je jdu minimálně vykrást. Tuhle stezku totiž používám já a vykradači chat.

Když je situace prostě na palici, tak se k tomu stavím čelem. Začala jsem se z křoví vyprošťovat, aby mě viděli a pozdravila jsem. Mile a slušně. Když viděli, že mají čest s malou blonďatou holkou, usmáli se, hodili do klidu a přestali schovávat elektroniku. Vysvětlila jsem jim svou situaci. Pustili mě přes svůj pozemek k naší chatě. Společně jsme si na ty koně zanadávali! V hlavě mám šípky, ale ne nápad, jak to elegantně vyřešit. Zahradní nůžky nebo sekyra?

Tohle je má životní katastrofa. Asi se budu muset na svá stará kolena naučit chodit po cestách…

Plot a park

Byla jsem už v Praze. Vyhledávala jsem hezký park a místo, kde bych mohla spočinout a odpočinout si.

Klidně jsem šla po asfaltovém chodníčku. Cítila jsem, že už na to jdu správně.

Po levé straně byl plot s rozlehlou psí loučkou, kde lidé aktivně cvičili a venčili své psíky. Vypadalo to jako výjev z dětské encyklopedie, kde je dětem představován život ve městě, zobrazující park s lidmi usměvavými. Měla jsem pocit, že já i zvířátka se nacházíme, na té správné straně. Nikomu jsem nelezla na agility prolejzačky, respektovala jsem pejsky.

Pokračovala jsem a vešla do oficiálních prostor parku. Koukla na cedulky. Ano, smím jako člověk na trávu. A ano, pejsi do parku vůbec nesmí. Vše se jevilo v pořádku.

Našla jsem si místo pod platany. Natáhla si na trávu deku a lehla si. Dívala jsem se do listů, přimhouřila oči, bylo mi fajn. Najednou se nade mnou objevila hlava kokršpaněla. Lekla jsem se a napřímila. Vyhledala jsem očima majitelku, dívala se na mne omluvně. Řekla jsem si, že určitě jsou jen na cestě domů a parkem to mají blíž. Jsme přece lidi, ne? Máme pochopení.

Už ho nemám. Potom, co jsem si znovu lehla, seznámila jsem ještě s uslintaným vlčákem, dvěma bíglama a jedním jezevčíkem. Těžko budete jezevčíkovi vysvětlovat, že když nemá rozum jeho páníček, tak by ho měl mít on, číst si cedulky a neděsit lidi ležící na trávě.

Politá teplým čajem z termosky, který na me převrhl skotačivý zákeřný bígl, štrádovala jsem si to na hlavní ulici, kde jezdí tramvaje, auta a lidé se na sebe ani nepodívají. Jak jsem tak usychala a cítila blížící se výpary z vozovky, ulevilo se mi.

Lavička a vopilec

Už vím, že lehat si v parku na trávu je nebezpečné, i když mám oprávnění to udělat. Zkusila jsem to tedy bez deky, hezky po americku s take away čajem. Šla jsem si sednout na lavičku nacházející se mezi paneláky. Bylo to príma, držila jsem si pro jistotu kabelku v jedné ruce a čaj v druhé. Měla jsem z lavičky dobrý rozhled. Oči jsem už nazavírala. Tentokrát to vypadalo nadějně. Po chvilce přišel pán s vínem v ruce a začal mi vysvětlovat, že bych neměla pít čaj, ale raději víno. A nejlépe prej s ním a hned. Zvedla jsem se k odchodu, ještě mi však stačil říct, jak krásná holčička jsem. To už jsem zrychlovala krok a mizela pryč.

Tohle léto, už na procházky jedině se sekyrou a pepřákem. Jen tak pro jistotu.

Užívejte sluníčka a choďte si kudy chcete, protože ať nám nakazují jiní nebo my sami kudy máme chodit, tak či tak to může dopadnout katatrofálně, ale to prostě nemůžem vědět! Objevování zdar!

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment