to top

Tiší pozorovatelé nás vidí! Sociální média namísto televizních novin?

Ať už dnes na internetu prezentujete sami sebe, anebo další věci vás se týkající, od koníčků po pracovní činnosti, setkáte se dříve nebo později s takovými velmi „sympatickými bytůstkami“, jež nejsou vidět, ale jejich přítomnost vám dokáže zvednout žluč i to, co se pod producentem žluči nachází. Jedná se o takzvané tiché pozorovatele, neboli internetové stalkery.

Když se začnete probírat svými přáteli na Facebooku určitě zjístíte, že někteří jsou na sociálních sítí více aktivní a jiní vás jen mají v přátelích – nevyjadřují se k ničemu a o ničem sami neinformují nebo jsou převážně pasivními přáteli postujícími příležitostně.

Zaměřme se nyní na skupinu lidiček, kteří se k ničemu nevyjadřují. Třeba skoro polovina mých přátel na Facebooku dává příspěvky buď párkrát do roka anebo vůbec. Motivy k nečinnosti mohou být různé. Někdo prostě nemá internetové tendence socializovat se – tečka. Jiní pak sdílí jen to, co opravdu říct chtějí a ostatní běžné věci, jsou pro ně soukromím. V pořádku. Jenže pak tu jsou takzvaní tišší pronásledovatelé.

Na americkém zpravodajském portálu The Huffington Post se před nedávnem objevil v blogovací sekci článek formující názor jednoho člověk na facebookový prodej. O tématu bylo pojednáváno s citem, rozumem a ve smyslu, že když můžeme prezentovat na sociální sítě své opilecké fotky, proč bychom nemohli s klidným svědomím Facebook použít k podpoře vlastního podnikání – nepohoršuje to více než fotky polonahých zkouřených lidí ve vaně. Jeden odstavec mne zaujal více, protože krásně upozornil, respektive konečně to někdo „řekl na hlas“, na nový fenomén internetových slídilů pocházejících z rodu těchto pasivních lidí. Je to fenomén, s nimž se setkáváme i v běžném životě. Sem tam potkáme človíčka libujícího si v drbech, vsakujícího do sebe každou informaci o druhém. Často to bývají životně nešťastní lidé, stavějící svou sebelítost na magickém štěstí druhých, kterým věci padají do rukou samy. Jenže tihle slídivci a zvědavci mají dnes své osobité místo i na internetu, místo, ze kterého jsou méně nápadní – neviditelní, tišší než by byli v opravdové společnosti mezi lidmi. Využívají toho. Jsou obeznámeni s touto annonymní internetovou výhodností.

Pozorují vás a vědí o vás mnohé, přitom dělají, že Facebook nepoužívají a tyhle a tamty stránky a skupiny přece vůbec nesledují – na to nemají čas nebo mají jinou výmluvu, proč to nedělají. Možná nedosáhly spousty věcí ve svých životech, ale jejich řeči mohou dosahovat převratných dálek. Dokáží kritizovat, vás i jiné, tam kde se vy ani ti jiní zrovna vůbec nenacházíte.

A teď už překlad anglického odstavce, originální zdroj bude uveden pod článkem:

„Vsadím se, že jsi jedním z těch lidí, co nikdy nic nedal na Facebook. Ani jediný komentář. A určitě se cítíš jako velmi charakterní člověk. Říkám to správně? Ve skutečnosti stojíš za houby, a to víc jak ostatní. Protože se jen díváš. Ale i tak je tvoje mlčenlivost hlasitá. Chceš soudit hráče a sám se bojíš vstoupit do hry. Pěkný pokus stalker, ale ve skutečnosti nedojdeš ani sem.“


Ze života tichého slídila, jenž se stal motivem pro tento článek. Jak to vypadá u něj doma?

Ráno vstal, vytržen z reality snů, probuzen zas do tohohle světa. Protřel oči, postavil vodu na čaj, nažhavil počítač a koukal, co se kde událo nového. Ten den se rozebíraly na zpravodajských serverech závěry ze včerejšího zasedání senátu, neprůjezdné zasněžené vozovky, důvtip našeho prezidenta, velká prsa modelky, co zrovna tráví zimu v Thajsku. Celkem pestrá sestava témat na jedno všední ráno.

Ale tichý pronásledovatel ignoroval realitu života prezentovanou běžnými médii. Vrhl se do vod Facebooku a s napětím sledoval, co kdo z jeho přátel dělá.

Vysledoval, že ona je na studijním pobytu v Dánsku. Zkontroloval si ji pro jistotu na Instagramu.

Aploudovala až moc fotek, kde jedla zdravě vypadající mezinárodní jídla v místních kavárnách.
Měla kolem sebe kupu přátel a nahrávala citáty o tom, jak bychom si života měli užívat naplno!

„Don’t live you life, live your dreams!“

Seděl sám v Praze na posteli, u sebe v garsonce. Z toho, jak se hrbil nad počítačem, se mu vyvalil špek na břiše. Snažil se myšlenky rozptýlit a raději přilepil nos zpátky k monitoru.

Listoval Facebookem dál: „Hm. Spolužák ze střední na sobě fakt zamakal. Jak se mu rýsují ty svaly. Cože to musí dělat? Jíst zeleninu a pít protein? To je idiot, takhle se připravovat o dobré jídlo!“ Prohnul se pod nepravdivostí svým myšlenek. Zatřásl se hambou nad sebou samým. Šel si pro párek k snídani. A upatlanou rukou sápal se dále po myši počítače.

„A jé! Tak kamarád ze střední už pracuje na svém prvním fotografickém projektu. Cože? On bude mít výstavu na Žofíně? A kam jsem to dotáhl já? Vždyť jsem nebyl schopen vymyslet a zrealizovat jediný projekt, co by za to stál.“ Mezi očima se mu udělala hluboká vráska. V tom zahlédl další příspěvek, kterým se nechal dobrovolně rozladit.

Ona prodává takhle na internetu kosmetiku. Co to je zas za blbost? Kdyby fungovala každá kosmetika, co je reklamou opěvovaná, kde bychom byli? Mladí a hezcí někde na pláži, ne?“ Přestal odebírat stránku, kde jeho teta radila lidem, jak se cítit krásně v každém věku. Měla zkušenosti, myslela to upřímně.

„Ale tohle už je vrchol! On ji její přítel vzal na dovolenou? Nebo pro koho ukazuje ten pupík v sexy bikinkách? To je nějaký Turecko podle moře, ne? Cože? Oni jsou na Kubě ve wellness hotelu?“ Klikne na profil jejího přítele. „On je manažerem v německé IT firmě? Ta s ním jen chrápe pro peníze. Zas další oběť sexu a peněz.

Tichý sledující vstane, opláchne se, vyčistí zuby, hodí na sebe domácí tričko s tepláky, zaboří se do křesla, chvíli se utápí v sebelítosti. Pak vezme telefon a prohlídne zbytek Instagramu a rozhodne se, že práci si dnes hledat nebude, protože stejně za moc jako člověk nestojí. Neuvědomuje si, že si to ve skutečnosti o sobě myslí. Jen se prostě jako troska cítí. Každý má přece zahraniční kamarády, peníze, úspěch, holá bříška k ukazování, životní zkušenosti a slunce s mořskou hladinou v zádech. A o to, přece v životě jde! Jen někomu to spadne do klína samo a ostatní mají holt smůlu. Vždyť podle tichých sledovatelů je život jen o prezentaci . O umu umět sám sebe prezentovat a mít dost podnětů k vytvoření reklamy o sobě samém.


To jestli budeme šťastní, záleží na nás. Protože až pochopíme, že inspirací pro vytvoření našeho životního štěstí není život druhých, ale naše vlastní „kam nás srdce táhne“, bude nám hej. Internet a blogy tu jsou od toho, aby nám pomohly naše štěstí dozdobit, ne aby nám ho určily.

Přeji nám všem hodně sil a odvahy podívat se do vlastních niter a přiznat si, co v nich skutečně máme! A také nám přeji, abychom si nevšímali internetových slídilů. Jediným virtuálním pepřákem v této záležitosti je neodevzdávat jim naši energii 😉

Krásný den!

Lucie


Odkaz na originální anglický článek z The Huffington Post, o němž se v mém článku hovoří: http://www.huffingtonpost.com/hollee-becker/you-wanna-sell-me-something-on-facebook-im-cool-with-that_b_7110230.html

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment