to top

Uplynulý 37. týden roku 2018

Nevěděla jsem, jak přesně se mi podaří uplynulý týden načít. Byla jsem po horečnaté nemoci, křehká jak porcelán, mnohem křehčí než ten bytelný porcelán z dnešních super marketů. A na konci týdne v těle stejné křehké víly, cítím se vnitřně silnější, klidnější, je mi hezky a vnímám, jak má vnitřní síla je vystavěna právě na mé plnosti citů k životu. 

 

Úspěch hřející u srdce

V pondělí jsem vyjela na schůzku, abych podepsala smlouvu za vystavěný web. Do teď z toho nemám slov. Opravdu jsem vděčná za to, že si mě nechali jako budoucího správce webu a budu jim moci pomáhat s dalšími mini projekty. Cítím se z toho rozverně, chce se mi rozpustit vlasy, zatřást s nimi, ukázat tetování, všechny piercingy, nasadit šťastný úsměv a říci tak světu: „Tohle jsem já!“

Víte, jak jsem se dostala k dělání webů? Ležela jsem před pár lety na akupunktuře a paní terapeutka se mě jako studentku mediálních studií ptala, zda náhodou neznám kamaráda, jenž by jim spravoval web a sociální sítě. Přemýšlela jsem, upřímně vypověděla o vytíženosti mých IT kamarádů a nechala se unášet příjemností akupunktury. Po několika minutách mi došlo: Vždyť jsem schopná to dělat sama! A tak k mému blogu přibyla časem ještě jedna stránka lucisense.cz – Lucie Sense dává webům smysl! Dů(vtipné), že? 😀

A víte co? I když jsem „drsná potetovaná webová“ holka, nestydím se říci a napsat, že jsem obrovsky vděčná prvnímu, druhému i každému dalšímu klientovi. Protože mi umožňují realizovat se a vydělávat penízky, (co si budeme povídat i penízky jsou fajn).

 

Je mi 27 let

37. týden roku 2018 jsem měla potřebu po letních událostech trochu rekapitulovat život, kdo jsem a kam se to řítím. Letos v březnu mi bylo 27 let. Zatím v tomto roce 2018: Poznala jsem, jak „voní tráva“, nechala si udělat své první tetování, poprvé v životě jsem šla koupit dudlík, dupačky, Postinor, černé prezervativy, nešťastně jsem se zamilovala, nechala se pomilovat ke znovu nalezení štěstí a uvědomila jsem si, že život plánovat nelze.

Rekapitulování a hodnocení začalo někde u miminkovského regálu, poněvadž tento týden jsem strávila v drogérii nejdelší čas svého života. U regálu s dudlíky a lahvičkami jsem se slušně zapotila. Kamarádka bude koncem října rodit a mě neskutečně mátly všechna podrobná označení věcí pro miminka. Vše je přesně popsané od kdy do kdy to je vhodné, jak s tím zacházet a kdo to schvaluje. Netušila jsem, co zrovna schvaluje má kamarádka, zda by upřednostnila lahvičky plastové nebo skleněné. Zda mě nevyhodí s růžovým dudlíkem… Hrdinně jsem koupila, co mi přišlo užitečné a rozumné. Poté jsem musela zavítat do Tezenisu a koupit si rajcovní silonky, abych se dostala zpátky do svého středu.

Navštívila jsem také svou gynekoložku, abychom se pravidelně oboustranně ujistily, že můj děložní čípek je zdráv. Ptala se, jesli plánuji děti. A já s rozverným výrazem, v diskomfortní poloze v jejím křesle a vědomím toho, co ona netuší, odpověděla: „Ne, děti opravdu neplánuji.“

Je mi 27 let, život plánovat zcela úplně nejde, kamarádky začínají rodit a mě nevadí pořádané „baby shower party“, pokud jsem odvařená ze své kariéry, piercingů, malé tetovačky a více mě zajímá, co život přinese než „bude to dítě a rodina?“, asi můj život bude ještě legrace.

 

Znaly jsme se z pískoviště…

Po osmi letech jsem se opětovně shledala s kamarádkou, s níž jsme se seznámili na pískovišti v našich šesti letech. Potkávaly jsme se během života na základní škole, u mě doma, u ní doma a různě tajně, když jsme se měly učit.

Každá jsme si rozhodně prošly zajímavým životním vývojem a stále je ukecanější než já. Příjemně na mě opět zapůsobila, příjemně mě povzbudila. Na základě našeho životního postřehu „život se vyvinul jinak, než jsme jako malé snily“, rozešly jsme do pražské noci s pocity velmi prímového společného setkání. Jedna odešla spokojeně za svým mužem poté, co si myslela v dospívání, že nejspíše je orientovaná na ženy a druhá milující vždy muže odešla sama do vylidněného bytu spát s novou otázkou, zda by mohla být i na ženy?

 

Změny zůstávají

Se začátkem nového týdne a rekapitulováním sebe samé a týdne 37., přeji Vám abychom dokázali být sami sebou i se svými chybami – patří k nám a jdou rozdýchat 😉

Věřte mi, že letos jsem párkrát o sobě ideály ztratila. A pak je ztratila nadobro z rozhodnutí, že už si je nebudu o sobě vytvářet.

Život jde dál, je to přítomnost a jediná stálá věc je změna. Každý den je prvním i posledním. A v kanálech není tolik místa, abychom se jimi všichni ploužili. Tak zase hurá stoupnout na nohy, napřímit se a jít dál, abychom o něco nepřišli. Hlavně nedělejte ze strachů své guru, začněte se dívat do očí lidem, ne strachům. A ať vyjdeme z našich vnitřních rekapitulací vyrovnaně.

Mějte se krásně, držím Vám palce, Lucie

 

Luciessence

"Nechť nás život baví, nechť jsme pro sebe svou esencí!"

Leave a Comment