U pobřeží zuřila bouřka, pirátská loď se v ní zmítala, bylo těžké poznat, zda kotvila, nebo zakotvení už nestihla. Na její palubě držel se stěžně člověk. Křičel, komíhal se v dešti a spolu s ním celá loď. Byl utrápený, už neviděl, neslyšel, existovalo jen jeho současné nepohodlí.  Z pevniny se za ním vypravila druhá osoba, dostala se k němu na palubu, dešťové kapky jí také tělo omývaly, ale neměly na ní zdaleka tak velký vliv. Osoba nebyla do jeho neštěstí zasvěcená, přišla z pevniny. Říká mu: "Pusť se člověče, prší tu, je to nepříjemné, ale zbytek už se děje ve tvé hlavě. Támhle je krásná pevnina, je tam zeleň jídla a pití kolik pojmeš, je tam civilizace, teplo, přístřeší a dobří...