Řekněme si úplně přesně, že někdy nemůžeme s pohybovou aktivitou začít jen proto, že o ní máme mylné představy. Co tím myslím? Díváme se na příspěvky sociálních sítí a můžeme velmi jednoduše nabrat dojmu, že pohyb je nepříjemná dřina! Jenže opravdu nemusíme kopírovat, co někde vidíme. Můžeme si přizpůsobit běhání sami sobě, protože děláme aktivitu pro sebe, ne proto, že to je ASI dobré...

Pokud jako já hledáte ta zaměstnání, kde budete moci být sami sebou a stávat se svým lepším já, tak Vám mohu předat to, co jsem zkusila následovat já :-)   1. Běžte si za svým cílem - srdcem. Zásadním klíčem úspěchu, abyste se ocitli v zaměstnání, se kterým vnitřně ladíte je: vybírat si. Pokud nepotřebuje akutně hnedka teďka zaměstnání, a pokud máte alespoň trochu možnost nastavit si podmínky pro hledání, jděte do toho. Předem upozorňuji, že pohovory jsou velmi "aktivní meditací" a budete možná chtít vaše rozhodnutí vzít zpátky, ale něco na této radě je. Dostala jsem ji od známých, kamarádů, rodiny a je velmi trefnou. Souvisí s ní i skutečnost, že je potřeba mít definováno, jaký typ zaměstnání hledáte.    2. Buďte sami sebou. Základní...

"Crohn" (zánětlivé střevní onemocnění) u mě probíhal oficiálně od mých 10 let do 19 let. Prožívala jsem si po celou dobu spíše tu agresivnější fázi nemoci, v 17 letech jsem se opakovaně ocitla na JIPu, dostala se váhově až ke 30 kilogramům, (pro představu nyní mám kilo skoro padesát - celkem hardcore to tedy byl). Zažila si několik měsíců v nemocnici, přes rok jsem strávila s vyživovací hadičkou - sondou, abych byla tělesně schopná absolvovat operaci. Operace se v mých 19 letech zdařila a od té doby se mi nemoc nevrátila. Není to obvyklé a za tohle z nebe štěstí jsem velmi rozněžnělá a šťastná.   Hledíc ku světu zemřelých A jelikož máme Halloweenský čas, nebojím se popsat konkrétněji zážitky, pocity z nemocnice,...

Když jsem se vřítila náctiletostí do dospívání, byla jsem zarytě přesvědčena, že si nikdy nenabarvím vlasy a piercingy včetně tetování ke mně nepatří. Jak to tak bývá po své bio, eko a ezo životní fázi provedla jsem si vše.   V osmnácti letech (2009) opouštěla jsem po několika měsících nemocnici a rozhodla jsem využít příležitosti a nechat si píchnout druhou ušní dírku. První a poslední mou nejmilejší náušnicí v ní je stříbrná vážka. Vážku jsem poprvé viděla v dětství u Sázavy. Máma si nebyla tenkrát jistá, zda vážky štípou nebo ne, upozornila mě tedy opatrně na možné nebezpečí, pokud bych se jí chtěla dotknout. Nedotýkala jsem se jí tedy, ale líbivě pozorovala z vody, jak si trdlikuje v březích řeky. Byla prvním...

Nejspíše jste si již zvykli, že jsem požitkářka libující si v přírodě a všech jejích tvarech, barvách, chutích a zvucích, co v sobě nese. A tam, kde na mne mohou působit stimuly přírody uvolňuji se, začínám zas  v posledních letech důvěřovat světu, dokáži se vykašlat na všechny obranné komunikační mechanismy hodící se v civilizaci a v nabytém vnitřním bezpečí mohu si dělat revizi svého vnitřního světa, pozorovat ho, nechat se jím inspirovat a spřádat plány pro mou krásnou budoucnost. Potkat samu sebe, být sama sebou. Být otevřeně introvertem, nikoliv uzavřeně extrovertem jako nyní v Praze. Proč mě baví jezdit sama na chatu? [gallery ids="3072,2996,3001"] V SAMOTĚ MŮŽU COKOLIV Jezdím si do dědovy chatičky v Posázaví pro vnitřní mír. A ať to zní jakkoliv snílkovsky...

Ptala jsem se včera své maminky, jestli si myslí, že by na sobě lidé měli pracovat, rozvíjet se a snažit se být lepšími. Maminka mi přinesla úryvek z knihy od Griet Op De Beeck "Pojď sem, ať ti můžu dát pusu". Jedná se román, kde nešťastnou hlavní hrdinku přivádí okolnosti a jeden muž k sebereflexi, aby se ohlédla za sebe a pochopila, proč je tím, kým se stala. Odvažuje se nad sebou zamyslet, přichází na významné mezníky svého života a pouští se do osudových změn.    "Pokud si troufneš přemýšlet o tom, proč ses stala tím, kým ses stala, můžeš to pak změnit. Na to nesmíš zapomenout."   Koumala jsem nad tím proto, že mi nepřijde logické, ani srozumitelné, proč se lidé častěji neuchylují...