„A nebála jste se vysadit antidepresiva?“ „Ne. Při nejhorším jsem se bez nich mohla zbláznit. A to se mi už stalo. Znám ten stav. Nic horšího se mi stát nemohlo.“ Prohlásila jsem tehdy v terapeutčině křesle a ona se šibalsky s humorem usmívala, přikyvovala. A tak to skončilo. A jak to začalo? Byl zářijový den, mokro, vstoupila jsem do kulturního domu, vyšlapala schody do prvního patra, zaťukala na kancelář kulturáku. „Dobrý den, já jsem Lucie. Ta, co se zbláznila. Mluvily jsme spolu telefonicky. Chtěla bych se odhlásit z lekcí zpěvu.“ A takto to pro mě oficiálně začalo, když jsem to poprvé dokázala říci nahlas. Nezapomněla jsem tehdy zděšené paní sekretářce dodat: „Nebojte, to se vám nestane ze dne na den.“   Začalo mi šplouchat na...