[vc_row][vc_column][vc_hoverbox image=”2858″ primary_title=”KONTAKT” primary_title_font_container=”font_size:35|color:%23000000″ primary_title_google_fonts=”font_family:Open%20Sans%3A300%2C300italic%2Cregular%2Citalic%2C600%2C600italic%2C700%2C700italic%2C800%2C800italic|font_style:600%20bold%20regular%3A600%3Anormal” hover_title=”Lucie | Blogerka, rozpustilá víla a kreativní žena” el_width=”70″ use_custom_fonts_primary_title=”true”]

Kontakt: theluciessence@gmail.com

Kdo jsem? Osoba rozverná, ráda svá, bláznivá, vážná, radostná i filosofující, co už má něco odžito. Bloguji od roku 2015 pod jménem Luciessence. Vystudovala jsem mediální i asijská studia, pracuji v marketingu. 

Co mě baví? Baví mě kreativno, psaní, kosmetika, dobré jídlo, vyrábění, malování, šití, weby, marketing, hudba, Dálný východ, grafika, káva s našlehanou pěnou z živočišného mléka, hudba, kytara, zpěv… Toho je!

Spolupráce? Jsem jim otevřena![/vc_hoverbox][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column width=”1/2″][vc_custom_heading text=”Proč Luciessence?” font_container=”tag:h2|font_size:35|text_align:left|color:%23000000″ google_fonts=”font_family:Open%20Sans%3A300%2C300italic%2Cregular%2Citalic%2C600%2C600italic%2C700%2C700italic%2C800%2C800italic|font_style:400%20regular%3A400%3Anormal”][vc_column_text]Proč je pro mě tak podstatné žít a zkoumat svou podstatu/esenci?

Protože se mi to osvědčilo a sebereflexe mi dává inspiraci (i mnoho humoru).

Žít svou cestu je podle mě nejrychlejší cesta, jak dosáhnou svých snů a cílů – prozkoumat potenciály své osoby.  

Dlouholetá nemoc mě naučila ptát se sama sebe: S čím dokáži v klidu umřít? Řekněme si, že takovéhle trauma ve vás něco zanechá a odvaha se najednou objevuje ve velkém, i když už tu nemoc není. 

A taky Vám chci říct, že kult guruů a idolů je hloupost, cestu máme všichni sami v sobě! Takže ani tenhle blog neberte nijak guruovsky, jsou to jen písmenka a obrázky 😉 Prostě se bavte.

My sami jsme svým nejlepším bůžkem štěstí a pohody![/vc_column_text][/vc_column][vc_column width=”1/2″][vc_single_image image=”3722″ img_size=”450×450″ alignment=”center”][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_custom_heading text=”O mně” font_container=”tag:h2|font_size:35|text_align:left|color:%23000000″ google_fonts=”font_family:Open%20Sans%3A300%2C300italic%2Cregular%2Citalic%2C600%2C600italic%2C700%2C700italic%2C800%2C800italic|font_style:400%20regular%3A400%3Anormal”][vc_column_text]Od narození to byl a je se mnou jeden velký poprask na laguně – v rodině. I když se snažím být introvertní a schovávat se za knížkou stejně si mě svět najde. Už s tím v posledních letech nebojuji a prostě si otevřeně píši a říkám, co chci, často kdy chci a učím se přijmout, že nejsem neviditelná.  [/vc_column_text][vc_column_text]

ŽLUTÁ HOLČIČKA

Otevřela jsem oči  v březnu roku 1991. Bylo před obědem. Malý Luciášek měl údajně jako jediné miminko normální barvu, protože poporodní žloutenka mu ukradla miminkovou poporodní rudou. Už tehdy se ve mně probouzela vrozená vyčůranost. Začínala jsem se probouzet a jíst až v momentě, kdy sestřičky chtěli miminka odnášet do postýlek. (Dříve nebývaly miminka s maminkami na pokojích.) “To by se jim líbilo, aby mě okrádali o čas s maminkou!” Takže ono miminko normální barvy mohlo zůstat u maminky déle, nechávalo se šimrat, krmit a bylo mu fajn. Pravidla poslalo zpátky na sesternu. [/vc_column_text][vc_column_text]

TETKA SUDIČKA U KOLÉBKY STÁLA Z RUKY VĚŠTILA

V porodnici jsem měla jednu sudičku. Jednu, protože její dvě pohádkové sestry, které přály miminkám to dobré, se někde zapomněly. Asi v bufíku u vrátnice. Zlá sudička byla převlečena za doktorku a prorokovala rodičům, že jejich dcera nebude normální. “Má dlouhou čáru na ruce!” Můj dědeček tehdy chodil po porodnici a ukazoval doktorům svou čáru na ruce se slovy: “Dyť já bych musel být vopičák, kdyby to byla pravda.” Domníváme se, že se jednalo o čáru životu, protože dědeček je nejspíše nesmrtelný… Táta své holčičce nechal udělat expresně u kamaráda doktora pod vietnamským jménem genetické testy, které dopadly dobře. (Běžně se nedělaly v 90. letech rychle, bez speciálního asijského krytí by to tedy nešlo.) A takto se narodila Lucinka – žlutá “vietnamská” holčička, která měla dlouhou čáru života, dědu opičáka, moc príma pohotové rodiče a svým příchodem postavila do pozoru všechny kolem. [/vc_column_text][vc_column_text]

NARODIL SE MALÝ ROZUMPRD

Projevovala jsem se jako živé zvídavé dítě, rychle jsem si stoupala, nespala a naučila se pěstičkou hrozit – imitovala jsem dokonale své okolí. Od malinkata jsem se brala za dospělou a dupačky s žížalou mi rozhodně tento úsudek nevyvrátily. Dudlíky a lahvičky jsem nikdy nechtěla, to bylo pod mojí úroveň. Mixované jídlo bylo trapné a lidé považující mě za miminko u mě vždy klesali. Obzvlášť ti šišlající. Velmi brzy jsem tedy začala pít z hrníčku, baštila bramborovou kaši, cumlala jemné kuřecí masíčko, které maminka obírala ze všech stran, aby se její  “dospělé dítě” nezadávilo a snědlo alespoň něco. [/vc_column_text][vc_column_text]

ZVÍDAVÉ DĚTSTVÍ PLNÉ KRÁSNÝCH BAREV A VJEMŮ

Do mých dvou let jsme bydleli u tátových rodičů, dokud na něj babička – jeho maminka navystartovala válečkem na těsto. Pak jsme bydleli u maminčiných rodičů, kde s kuchyňským náčiním vařili. Rodiče mě brali často na výlety, ukazovali mi přírodu a učili mě, jak je mohutná fascinující krásná plná barev, klacíků, šišek, žaludů… “Au!” Jezdili jsme na chatu, kde jsem byla svědkem toho, jak se pleje zahrádka, loví myši, opékají buřty, zalévá zahrada. (Pokud chcete jíst, musíte zalévat!) Maminka mě učila vyšívat, háčkovat, drhat, vařit, šít, číst a být ženou. Cítit se jako žena ve světě dobře a sebevědomě. Tatínek mě učil zacházet s nožem, dělat prak, slézat správně skály, lézt po stromech, klouzat se na ledu a dezinfikovat si odřeniny. [/vc_column_text][vc_column_text]

MULTIŽÁNROVÁ PERSÓNA “ona neví, co chce, říkali”

Nebyla jsem nikdy výrazně talentovaná holka. Byla jsem jen extrémně zvědavá, uštěpačná, plná fantazie, vizí a neustále jsem na něčem pracovala. Základní škola mě nudila, prosadila jsem si tedy osmileté gymnázium. Získala jsem také mnoho koníčků: flétna, kytara, zpěv, malování, šití, hudba, audiovizuální tvorba, photoshop, výtvarná fotografie, čtení, psaní – deníků, poznámek, básniček, sloganů. [/vc_column_text][vc_column_text]

CROHNOVA NEMOC MĚ MOC NEBAVILA

V dospívání jsem občas něco špatně strávila, protože jsem si ho zpestřila střevním zánětem Crohnova nemoc, které postihuje trávicí trakt. Onemocnění trvalo až do mých 19 let, kdy jsem byla odoperována. Počínají marastem kolem operace, (rok na umělé výživě, volná tekutina v břiše atd.), mě nemoc přestala definitivně bavit, takže jsem si ji zanalyzovala a už se do mého života nevrátila. Díky ní jsem však objevila čínskou medicínu, kulturu Dálného východu a několik zajímavých poznatků o těle a emocích. Znovuobjevila jsem svůj pseudo asijský původ a svou fascinaci tao asijským světem jsem loni zpečetila tetováním yin yang na levé nožce. 

Mysl a tělo spolupracují spolu v nekonečné smyčce, cyklicky spolu komunikují. 

[/vc_column_text][vc_column_text]

BUDU SPISOVATELKA

Jednou jsem pak už bez nemocných střev seděla na chatě pod třešní a ozvalo se mé básnické střevo, které tam díky bohu zůstalo. Vždycky jsem věděla, že se chci živit psaním. To je ale složitá dlouhá nejistá cesta! Řekla jsem si sama sobě. A tak mě napadlo udělat si seznam všeho, co jde napsat – psát. Vyškrtla jsem ze seznamu to nelegální, jako je padělání dokladů a dokumentů, a začala si osvojovat zbytek dovedností ze seznamu: Komponování hudby, zapisování not, vymýšlení textů, tvoření webů, social, marketingová sdělení atd. Blog jsem si založila jako platformu pro zaznamenávání těch příběhů, které jsem chtěla vyprávět a nechtěla jsem, aby byla jakkoliv regulována někým jiným než jsem byla já.[/vc_column_text][vc_column_text]

POZITIVNÍ MYŠLENÍ, SÍLA UNIVERZITY I UNIVERSA

Období vysoké školy bylo mým zvláštním hippie obdobím, kdy jsem studovala, co jsem milovala a u toho věřila, že se může stát úplně cokoliv krásného. Trávila jsem hodně času na chatě a velmi ráda jsem se šťourala ve svých studijních oborech, kterými byla mediální a pak asijská studia. Úplně extrémně jsem si dovolila být sama sebou a dělat vše, co mě baví a naplňuje. Hodně jsem se v té době naučila. Protože jsem dávala ve škole pozor, zlepšila se v grafice a skrze technickou realizaci blogu jsem zvládla dělat weby na počkání. [/vc_column_text][vc_column_text]Po ukončení výšky, v době kdy jsem chodila svou osobu předvádět na pracovní pohovory, Vesmír záhy pochopil, že se v něm chci produktivně angažovat a spustil se řetězec událostí. Přišla mi do života práce pro centrum čínské medicíny, která obsahovala hodně psaní – social, letáky, web, články atd. A o několik měsíců později se objevovaly i první webové zakázky. Vše vyvrcholilo před Vánoci, kdy se mi konečně podařilo získat místo ve vysněném marketingu. [/vc_column_text][vc_column_text]S realizací mých vnitřních snů jsem se dost proměnila i já. Začala jsem být více otevřená, ukecaná, (veselá už jsem byla) a přestala jsem se bát nepříjemných situací a rozhovorů. Nějak jsem konečně našla mou extrovertní přátelskou část, o které jsem věděla, ale nikdy jsem ji neviděla v akci. Nestačím se divit, co s vámi udělá nemoc, realizace vašich snů a poslouchání vnitřního kompasu. Konečně se setkaly všechny mé části v realitě – v jedné osobě, v jednom těle a spojily se v jedno. A permanentní štěstí furt nikde! Furt jsem občas radostná, jindy utrápená. Splnění snů z vás super hrdinu neudělá. [/vc_column_text][vc_column_text]A co se bude dít nyní? Budu se prostě více věnovat blogu, psát pro vás a pokračovat ve své zvědavé cestě. [/vc_column_text][vc_column_text]

VÍLA BLOGERKA A KREATIVNÍ ŽENA

Chci vás nakazit svou otevřenou jinakostí, pobavit svou persónou a ukázala vám, že splnění cílů není konec. Nastane pak trapné ticho. A vy stejně nejste pořád dokonalí! Chci tu psát o tom, jak se učím být sama sebou a pak se to zas odnaučuji, protože co jsem předtím považovala za skvělý nápad se časem ukázalo jako totální krávovina. Prostě nic není věčné a permanentní štěstí neexistuje, i když bych si to od srdce přála 😀 Nic furt neumím, nic nevím, a přesto se mi od mala dost dařilo, přežila jsem zánik svého Crohna, hodiny mého zpěvu i pokusy o čínskou výslovnost. Jediné co tu je věčným lékem na blbost, zlomená srdce a úmorné dny v práci je smích a humor. Co se týče nás lidí, my tu jsme dokud nezazvoní zvonec, ne do “výhry v loterii”. Prozkoumejme tedy maximálně naši podstatu v tomhle zvláštním světě.

Čtení, psaní, žití, odvaze a bláznovství zdar!

Lucie | essence
odvážná a z podstaty svá

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]