Jakou nemoc jsem měla?
Od dětství do dospělosti žila jsem ve svém těle s nemocí nazývající se Crohnova. Definována je jako zánětlivé chronické onemocnění střev, postihující nejčastěji pomezí mezi střevem tenkým a tlustým. U Crohna je zaznamenána vyšší tendence bílých krvinek přepracovávat se, bílé krvinky jsou brány za hlavní vojáky vaší imunity, proto se často zeslabením imunity umoudří i střevní zánět v těle. Paradoxně bílé krvinky v těle mají pohotovost, jdou do boje proti fyzicky neexistujícímu zánětu až ho svou přílišnou snaživostí, perfekcionismem a bojem s větrnými mlýny vyvolají ve střevech.
Její projevy
Laicky to není jen o tom, že často trpíte zažívacími problémy, ale také trpí vaše vnitřní střevo, protože se už nikdy po umírnění zánětu nevyhojí jako se vyléčí odřenina na noze. Většina lidí se tak nevyhne operaci, aby se už nefunkční různě znetvořené části střev vyňaly. Součástí nemoci bývají často potravinové alergie, nesnášenlivost vůči různým druhům potravin, ztráta váhy, anemie, náladová práce imunitního systému nebo nechutenství.
Léčba
Konvenční léčbou bývají medikamenty působící protizánětlivě nebo takové, jež klidní bujaré reakce vaší hyperaktivní imunity. Dnes je také populární biologická léčba, která klidní protizánětlivé reakce organismu proti neexistujícímu zánětu. Lepší léčba není, proto mají tendence se lidé s Crohnem uchylovat k holistické/celostní medicíně – čínské, ajurvédské, antroposofické, homeopatické apod. Dobrou zkušenost jsem osobně zaznamenala s psychosomatickou medicínou a konkrétně i s čínskou. Prostě se domnívám, že i zde platí zákon o zachování energie: Energie nejde vyrobit ani zničit, jen přeměnit – pokud není příčina viditelně fyzická, je prostě hledat příčinu tam, kde by nám na první, druhý pohled mohla uniknout.
Podrobněji: Jakému svému životnímu období říkám “pobyt na březích řeky Styx”?
“Crohn” (zánětlivé střevní onemocnění) u mě probíhal oficiálně od mých 10 let do 19 let. Prožívala jsem si po celou dobu spíše tu agresivnější fázi nemoci, a jsem velmi vděčná lékařům, že mě tak dlouho drželi od operativního řešení situace.
Když mi bylo sedmnáct dostala jsem na gymplu “výbornou” chřipku, jež mi neskutečně rozhodila celé tělo. Hodnoty zánětlivosti vyskočily do nebe a s obrovskými zažívacími starostmi ocitla jsem se na dětském JIPu v nemocnici. Kapačky, antibiotika, křeče, střídaní se všemožných odborníků, vysazení pevné stravy. Po asi 14 dnech ocitla jsem se doma, abych se po týdnu znovu vrátila ve stavu o 200% horším. Volná tekutina v břiše, píštěle, zhubla jsem na 35 kilo a v tomhle období jsem i přes extrémně intenzivní lékařskou péči byla tak neskutečně zesláblá, že jsem cítila mnoho dnů, jak se “pohybuji po březích řeky Styx”. Prostě pokud je vaše tělo zesláblé poznáte, jak se oddalujete životu a přibližujete se smrti. Doslova jsem kolikrát ležela a měla pocit, jak šedé kouty místnosti se hýbou, zhušťují a sálá z nich smrt. Uvědomila jsem si, že pokud se to nezačne rapidně zlepšovat směrem ku životu, je mi jasně předestíráno, jakým směrem se to bude ubírat.
Situace byla obtížně řešitelná, protože jsem potřebovala operaci, ale byla jsem na ni zesláblá. Byla mi zavedena nutriční sonda a prostě se do mě snažily rok narvat, co nejvíce kalorií a ulevit zanícenému střevu od pevné stravy, abych mohla absolvovat operaci.
Na březích řeky Styx jsem si uvědomila, že musím udělat vše, co mohu, pokud chci přežít. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená a co přesně mám dělat, ale prostě jsem dělala intuitivně vše proto, aby se kolem mě začalo rozsvěcet. Udržovala jsem přátelské vztahy s personálem nemocnice, snažila se pochopit každou proměnu mého stavu, snažila jsem se vypít a sníst vše, co šlo, když jsem mohla došourala jsem se k někomu na návštěvu do vedlejšího pokoje, povzbuzovala ho, bavila jsem se s nešťastnými rodiči a prarodiči hospitalizovaných a přijímala každičkou pomoc a útěchu mých skvělých rodičů, protože i když se mi přijímat pomoc protivilo, tehdy jsem ji potřebovala sát jako houba.
Řeknu vám, že to trvalo asi několik měsíců než mě propustili z nemocnice s vyživovací sondou, ještě jsem nemohla jíst, ale už jsem mohla se zpátky navracet do života. Za rok teprve proběhla operace a já odmaturovala, začala chodit na výšku, plánovat svůj život a bylo mi jasné, že už mnohé nebude jako předtím. Zejména mé myšlení – nahlížení na život. Protože jsem pobývala na březích řeky Styx příliš dlouho.
