“Crohn” (zánětlivé střevní onemocnění) u mě probíhal oficiálně od mých 10 let do 19 let (2001-2010). Prožívala jsem si po celou dobu spíše tu agresivnější fázi nemoci, v 17 letech jsem se opakovaně ocitla na JIPu, dostala se váhově až ke 30 kilogramům, (pro představu nyní mám kilo skoro padesát – celkem hardcore to tedy byl). Zažila si několik měsíců v nemocnici, přes rok jsem strávila s vyživovací hadičkou – sondou, abych byla tělesně schopná absolvovat operaci. Operace se v mých 19 letech zdařila a od té doby se mi nemoc nevrátila. Není to obvyklé a za tohle z nebe štěstí jsem velmi rozněžnělá a šťastná.
Hledíc ku světu zemřelých
A jelikož máme Halloweenský čas, nebojím se popsat konkrétněji zážitky, pocity z nemocnice, jež nazývám svým pobytem u řeky Styx. V období, kdy zánětlivost střeva byla už pro organismus extrémní, a i přes intenzivní lékařskou péči, byla jsem neskutečně zesláblá. Doslova jsem kolikrát ležela a měla pocit, jak šedé kouty místnosti se hýbou, zhušťují a sálá z nich smrt. Někde uvnitř sebe jsem věděla: To jsou ty brány do druhého světa. Když to píši, zní mi to strašně směšně a úplně slyším, jak mi někdo říká, jsi byla jen anemická, ale já vám říkám, bylo to divné a strašidelné!
Bylo to zvláštní pozorovat něco tak iracionálního v lidské realitě. Uvědomila jsem si, že pokud se nezačne můj zdravotní stav rapidně zlepšovat směrem ku životu, je mi jasně předestíráno, jakým směrem se bude ubírat. Věřím od té doby, že lidé prostě poznají, kdy přichází jejich čas. Věřím, že někteří staří lidé, mohou začít přerozdělovat majetek a loučit se, protože vědí, cítí. Podle mé zkušenosti to poznat je, pokud se ocitneme na okraji života. A když se tam ocitneme, nutně to nemusí znamenat, že nás to pohltí – hned.
V šoku, který mi proměnil život
Asi je pochopitelné, jakou vnitřní sílu ve mně dokázala situace vyvolat. Bylo to buď, anebo. Když jsem dospívala, bylo to s pocitem, že buď v 19 letech zemřu, nebo se něco velkého stane. Vzpomněla jsem si na to.
Začala jsem se snažit, respektovala mnoho rad, vyhledávala lidskou společnost, upínala se k tomu, že prostě septimu – třeťák dodělám – snažila jsem se držet životní flow. Řekla jsem si, že změnou stravování, myšlení a zpracováním starých bolavých témat situaci prostě vyřeším. Rodiče u toho byli celou dobu se mnou, obrovsky nás to sblížilo. A neodmítala jsem lékařskou péči.
Pokud jste mě v tomto období potkali, asi jste si museli myslet, že mi ruplo v bedně. Afirmace, imaginace všude se mnou a na otázky o mém zdravím, jsem odpovídala: Jsem zdravá. (Bez mrknutí). A s tímto přístupem, jsem se i tak připravovala na operaci, jež byla nevyhnutelná. Po světě jsem si trajdala s vyživovací sondou v nose, všude krystal, když nebyla škola, tak byly odběry, vyšetření, vážení, infuze železa a modlitby a tvrdila jsem, že jsem zdravá! 😀
V hlavě jsem se připravovala na moment, že až mi vezmou nemocná střeva, budu zdravá, protože jsem zdravá. Sebevzdělávala jsem se a šla do zdraví s obrovskou silou. Podle mě mi energie padala z nebe, protože jinak nevím, kde se vzala.
Několikrát mi říkali, že nechápou, jak s tím průserem v břiše, můžu vůbec nějak existovat. Zpětně to taky moc rozumem nepobírám. Ale asi platí, že když uděláte rozhodnutí a první krok, už vás Vesmír podrží. (Obrazně myšleno, nemusíme jít hned skákat z oken, prosím vás!)
Z podsvětí zpátky na zem, abych se mohla dotknout i nebes
Říká se, že víra nás uzdraví. Věřím v zákon o zachování energie a v jeho aplikovatelnost i do péče o tělo a ducha. Tento zákon hovoří o tom, jak energie nejde zničit ani vyrobit, jen přeměnit.
Věřím, že příčiny nemoci/trápení jdou vypátrat a nenecházejí se v těle, ale i v naší psychice.
Je na nás, abychom příčiny odhalili, začali je přijímat a proměnili je; přístupy, cestami, jež nám jsou blízké.
Pro mě byla podpůrnou cestou a inspirací – mým jazykem a detektivem k objevení příčin čínská medicína, léčitelka, pozitivní seberozvojové knihy, meditace, víra v zákonitosti Vesmíru, změna nahlížení na stravu a práce na sobě s občasnou psychoterapií. A pokud těmhle věcem nevěříte, je to tak v pořádku.
Nejde o to, co vám pomůže, jde o to, jestli vám to skutečně pomůže a probudí to ve vás vaše individuální léčivé procesy.
Nemám přes 11 let nález, což není obvyklé a utvrzuje mě to v tom, že jsem našla příčinu a umím s ní pracovat. Nestavím před nemocí hráze, přijímám, že jsem jí měla, přijímám, že existuje, dívám se jí do očí jako do očí staré známé. Zdravíme se přátelsky, s úsměvem a pokývnutím hlavou. Teď máme účty vyrovnané.
A rozhodně má na mé kondici velkou zásluhu několikaletá skvělá lékařská péče, jež jsem se nevzdávala.
Už moc dobře vím, že nemoc vyléčíme absolutním přijetím, nikoliv bojem proti ní. (Nesnáším pojmenování Boj proti rakovině například. Postrádá to pro mě ústřední myšlenku práce s nemocí.)
Je třeba pochopit, proč k nám do života nemoc přišla. O čem nás přišla spravit a co se od ní máme naučit.
A pokud existuje případ, který musí okusit to nejhorší z nemoci, aby pochopil, byla jsem to já…
Uzdravit se přes noc? Proces uzdravení může být zdlouhavý proces, velmi dlouhá temná noc duše. Ale jestli za to něco stojí, tak my sami! Dát si tolik času, kolik potřebujeme k pochopení naší cesty.
Moje uzdravování pokračovalo ještě tolik let po operaci nevím, zda jsem skutečně pochopila vše 😀
Pointa mé nemoci z duševního hlediska?
Pochopila jsem, že trávení – vylučování našeho těla, není jen o zpracování potravy, ale i to umění zpracovávat vlastní emoce, staré nepěkné prožitky i programy. Jak o to, jak je “trávíme a vylučujeme z těla”. Učila jsem se tedy znovu, jak některé emoce naplno prožívat, a že si mohu dokonce dovolit prožít takovou bombu jako vztek, stres, úzkost, depku. Celou znalost završila v dalších letech má smíšená úzkostně depresivní porucha. Zrychlené životní tempo, extrémní snaha něčeho dosáhnout a život se zkráceným střevem vygradovalo v psychické onemocnění, které Crohna nepřivolalo zpět k životu, ale ukázalo mi, že je třeba v dospělém životě třeba žít k sobě laskavě.
Hodně mi v tomto pomohla všímavost, psychiatr, psycholog a hodně pokusů s omyly. Pochopila jsem, že vše co u mě napáchal striktní život, musí do háje, i kdyby to mělo rozvrátit vesmír. Celá potlačená Lucie musela vybouchnout, dostat se na povrch a začít uklízet paseku, kterou způsobilo, že se nechala zastrašit do kouta.
> Chceš vědět více o mé smíšené úzkostně depresivní poruše? Čti zde.
Proměna mé osobnosti po Crohnově nemoci
Nepopíratelně jsem díky prožité Crohnově nemoci předčasně zestárla. Poznala jsem, prošla si něco silného. Niterně jsem pocítila, o čem skutečně život je. O “obyčejné” přítomnosti, zdraví, kondici a otevřeném srdci.
Vzdálila jsem se od lidí, kteří žijí povrchně a neváží si života. Nedokáži najet na jejich vlnu. Jen je z povzdálí respektovat.
Rozhodně vím, že život je zodpovědností za to, čím jsme. Zodpovídáme za to, co tu prožijeme.
Více se raduji, směji, vtipkuji, mluvím, užívám si (kávu) a jsem extrovertnější než jsem bývala.
Vztekám se. Jelikož mám stále problém prožít si vztek v hádce – je mi těch lidí prostě líto, ventiluji ho kopáním do dubových dveří, nebo když vztek počká, bouchnutím do něčeho s tím, že si představuji konkrétní situaci, jež ze sebe vybouchávám. To je vám taková úleva, až z toho prostě samým odlehčením usnu. Nenechávám v sobě vztek hnít.
Vina, tíha ležící nám na bedrech, vím, že to není dobré nechávat v sobě hnít. Pracují s tím, nejčastěji skrze metody Všímavosti.
Po operaci jsem byla tak nadšená ze znovu získané vitality a svěžesti. Potřebovala jsem hýbat se, tančit, chodit, jezdit na chatu, užívat si přírodu, byla jsem hotová i ze změny ročních období. Neustále jsem někde seděla a pozorovala změnu počasí, barvy, naciťovala vůně přírody, procházela se v dešti.
Vlastně v této době jsem získala fascinaci přírodou a znovu nalezla svou živost, jež si nesu životem dodnes.
Spontánně jsem se začala radovat z maličkostí, člověk si uvědomí, že život je dost pošmourný sám o sobě a ještě si ho kazit, je prostě hovadina. Samovolně se prohloubil můj optimismus, začala jsem se častěji hihňat, protože já žiji!
Nebojím se lidem říkat, že jim to sluší, že se jim něco daří a nebojím se přenést svou fascinaci jejich umem i na ně. Nikdy nevíme, která slova nás “namotivují”. No a co, že mě kolikrát mají za přátelskou blbku, se přežije.
Užívám si jídlo. Nemohla jsem pořádně jíst, dodržovala jsem mnoho diet až jsem přes rok nejedla vůbec. Do teď trpím nesnášenlivostí například na kakao, ale s tím se dá žít. Miluji, když můžu degustovat, ochutnávat z vícero chodů.
Začala jsem vařit, získala povědomí o nových potravinách a stravuji se více intuitivně. Co dnes tělo a já potřebujeme?
Přijde mi velmi nešťastné udržovat nezdravé vztahy. Dyť víme, jak lidi dokáží otrávit!
Přijde mi hloupé nutit se do stereotypů nastavených společností, které se mnou neladí. Kdo to bude zas emocionálně filtrovat – zadržovat – trávit – vylučovat? Já snad? 😀
Od té doby se neztotožňuji s kritizováním atypických lidských osudů jen pro jejich odlišnost – nestravitelný první dojem, který dělají. To, co nás odlišuje, nás nemusí dělat špatnými lidmi. Přijde mi hloupé kritizovat různé sexuální identity i orientace. Strávit lze čas příjemně s různými lidmi.
Často jsem vděčná, říkám to a hodně děkuji.
Dovoluji si být o to více sama sebou – citlivou, živelnou a tvůrčí ženou. Dělám a prozkoumávám, co mě baví, rozvíjím se. Už jsem vyzkoušela vše od výtvarné fotografie, grafiky, hry na kytaru, zpěvu, pár hudebních mini projektů, malování, blogování, tvorby webů až po ty má studia mediální a asijská. Lačním po životě.
Ptám se totiž sama sebe, co bych chtěla stihnout než zemřu? Ptám se, budu na sebe hrdá po smrti, když toto (ne)udělám? A pak jdu (ne)konat.
Naše tělo je náš chrám. Každým nádechem a výdechem skrze něj něco profiltrujeme, stejně tak každý jídlem a pitím. Tělo filtruje i naše myšlenky a emoce. Je potřeba tento koloběh udržovat v pohybu. Protože když se o tuto čističku nebudeme starat, někde se ty sračky zašprajcují a jednoho dne udělají dost neplechy.
Pochopit nemoc, znamená pochopit zákonitosti života a přestat na svém tělu páchat (ne)vědomou sebevraždu.
Být pro sebe podstatou – žít svou esenci
Uvědomila jsem si, že kdybych v kritickém období neobrátila pozornost sama do sebe, nezačala poslouchat vnitřní impulsy a neušla tento kus cesty, nebyla bych tu a neobjevila bych celou Lucii i její esenci – vnitřní sílu, živelnost. Vše, co mě na sobě už přes dekádu baví.
Vnitřní svět, psychika i intrapersonální komunikace jsou naší nepopíratelnou součástí, ať se nám to líbí nebo ne. Také nás utváří. A každé dobře zašlapané nevyřešené trauma nás bude strašit, dokud na něj nenalezneme správné zaklínadlo.
Halloweenu zdar! Podívejte se občas, jaké bubáky mátě ve skříni.
Zkuste čelit bubákům ve svých skříních. Nedělejte ze svého života jeden příšerný Halloween.
Nemusíte přece hubou dopadnou do řeky Styx jako já, abyste pochopili 😉
Trackbacky/pingbacky