„A nebála jste se vysadit antidepresiva?“
„Ne. Při nejhorším jsem se bez nich mohla zbláznit. A to se mi už stalo. Znám ten stav. Nic horšího se mi stát nemohlo.“ Prohlásila jsem tehdy v terapeutčině křesle a ona se šibalsky s humorem usmívala, přikyvovala.

A tak to skončilo.

A jak to začalo?

Byl zářijový den, mokro, vstoupila jsem do kulturního domu, vyšlapala schody do prvního patra, zaťukala na kancelář kulturáku. „Dobrý den, já jsem Lucie. Ta, co se zbláznila. Mluvily jsme spolu telefonicky. Chtěla bych se odhlásit z lekcí zpěvu.“ A takto to pro mě oficiálně začalo, když jsem to poprvé dokázala říci nahlas. Nezapomněla jsem tehdy zděšené paní sekretářce dodat: „Nebojte, to se vám nestane ze dne na den.“

 

Začalo mi šplouchat na maják

Na podzim roku 2016 jsem se ocitla v obrovském průšvihu. Dřívější občasné krátké úzkostné epizody, které trvaly obvykle kolem půl hodiny a pak odezněly, začaly trvat hodiny. Dřívější občasný hluboký smutek, který dříve trval cca hodinu, střídal v několika hodinové verzi prodloužené úzkostné epizody. Pro zpestření všech těch nekonečných hodin objevil se občas panický záchvat. Uvolnění přišlo třeba na 30 minut a začalo to znova. Byla to ta nejhorší doba, jež mám se smíšenou úzkostně depresivní poruchou spojenou. Trvala okolo 2 měsíců. Musela jsem nechat brigády, odložit poslední ročník magisterského studia, učit se znovu jezdit metrem, dokázat vstoupit do obchodu a najít cestu z toho ven. 

Byl to čas, kdy jsem na sebe chtěla zavolat sanitku, protože jsem nevěděla, co dělat. Nedokázala jsem myslet. Chovalo se to jako emoční chřipka, kdy jste tak unavení a mimo, že nedokážete vyvodit jedinou myšlenku, natož jednu racionální. Tohle bych těžko dokázala někomu přát. Nešlo mi jíst, spát, zmizela mi chuť k jídlu, hubla jsem a jen jsem věděla, že se mi totálně něco v hlavě zaseklo. 

Seděla jsem v pokoji a ve své 30 minutové světlé chvilce obvolávala psychologické a psychiatrické ordinace a zjistila, jak je těžké se někam dostat. Mnohem těžší než někomu po telefonu vysvětlit, že jste se zbláznili. Šla jsem za praktickou doktorkou, která mi tehdy pomohla nejvíce – nasadila okamžitě SSRI antidepresiva (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a přes známé jsem dostala k psycholožce a i k psychiatričce. 

První týdny jsem se chovala jako robot. Ta hlava byla někdy tak prázdná a smutná a pak zas roztěkaná. Srdce bušilo nebo mu to bylo tak jedno. A já se snažila každý den něco dělat. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem musela, abych se udržela při životě. Robotická procházka, velmi pomalé jezení, dívání se do jednoho místa… Skutečné zlepšení přišlo až po cca 2 měsících s užíváním SSRI antidepresiv, serotonin se zas začal dostávat, kam měl – do mozku. A tak si veškerá praktická snaha začala sedat na úrodnou půdu. 

Úzkosti a deprese nezmizí zázračně s antidepresivy. Musíte si je poctivě “odpracovat” a to není hned. Chodila jsem na terapie, jednou týdně, pak dvakrát týdně, pak jednou za měsíc. 

Neříkejte psychicky nemocným lidem, že simulují, přehánějí nebo se málo snaží. Neříkejte jim to, prosím. 

 

Co tomu předcházelo? Bylo pro mě peklo být v těle a žít.

Prodělala jsem Crohnovu nemoc (2001-2010), tj. chronická zánětlivá nemoc střev. Roku 2010 jsem byla odoperována a od zkrácení střev jsem měla problémy s uzavřenými prostory a stísněnými místy. Co kdybych najednou potřebovala na toaletu? A fakt, že ji občas fakt nutně potřebuji tu hypotézu jen podporoval v rozvinutí. Zkrácení střev a nervové vypětí z osobního života po mnoho let vytvořilo živnou půdu pro úzkosti, paniky, deprese, pro mou smíšenou úzkostně-depresivní poruchu. Ano, “porouchala” jsem se celkem fest.

A omlouvám se, že o tomto píši a mluvím až nyní. Příběh nebyl  dlouho kompletní a bála jsem se, co na to řekne například zaměstnavatel. Teď už o všem mluvit chci a chci, abyste to věděli. To, že jsem sluníčkový člověk neznamená, že jsem měla věci zadarmo a snadno. Ano, jsem od narození optimistka a smíšek, ale také člověk praktikující takový lifestyle a psychohygienu, abych si tenhle život mohla užít a prožít, jak potřebuji, jak to cítím a ty největší životní poznání mám fakt vykoupené odebranými střevy, potem a slzami. 

Je to obrovský paradox, co se mi stalo. Vybojovala jsem si úžasné zdraví, vitalitu. Nevracel se mi do střev Crohn, zmizela má fyzická Achillova pata, která mi ukázala jak křehké a smrtelné je fyzické tělo. 

Rok po operaci jsem si zažila s přijímačkami na vysokou první úzkostné stavy. Tehdy byly slabé a vždy jsem byla přece ten citlivý člověk, co se stresoval a měl slabé nervy, bylo to přece v pořádku. Nastoupila jsem na vysokou školu, vystudoval tříletého bakaláře s velmi častými záchvaty slabých nervů. Je to přece v pořádku, vždycky jsem byla citlivá a stresovala se moc.

Udělala jsem státnice na mediálních a začala jsem studovat na magistru asijská a teritoriální studia. Studovala jsem je kombinovaně, chodila na brigády, šetřila si peníze, věnovala se naplno svým zájmům, propadala jsem své kreativitě, začala brát první zakázky, chodila jsem běhat, cvičila jsem, chtěla nějak vypadat – prostě jsem se toho žití své podstaty přefetovala! 😀 Chtěla jsem vše a zapomněla na svou indispozici – zkrácená střeva a na to, že jsem smrtelný člověk!

A k tomu jsem měla stále nedořešený vztah se členem rodiny, půl roku jsem nedokázala pořádně spát. A do toho život se zkráceným střevem, stresovalo mě to “co kdyby” na cestě kamkoliv. Co kdyby se mi chtělo na WC? A že se mi z toho stresu často i chtělo. Můj nervový systém začal být přetížený. Úzkosti se objevovaly na týdenní bázi. Často jsem byla hluboce smutná, ale to mi také přišlo v pořádku, vždyť jsem introvert a ti mají sklony k melancholii. 

Svými ambicemi jsem dala tělu a hlavě jasný vzkaz: “Nežije se ti dobře, tvůj život a ty za nic nestojíš.” Plus jsem nedokázala racionálně zpracovávat stres ze zkoušek, vystoupení, pohovorů z pobytu doma. Radostná osoba vděčná za zdraví a život, najednou chtěla umřít z toho, jak strašně jí v těle bylo. A styděla jsem se za to. Byl mi dán obrovský dar, nevrátila se mi má nemoc a teď to chci skončit, protože v těle nedokáži být s tím hukotem v hlavě. Na základě jednoho YouTube videa jsem začala mít povědomí o úzkostech, začalo mi to dávat smysl. 

Přišel můj podzim 2016, “zbláznila jsem se úplně”. Začala jsem to řešit s odborníky i prací na sobě. Dříve a lépe jsem to začít řešit tehdy neuměla.

 

Jak mé bláznovství vypadalo? Dovolila jsem si zbláznit se a četla nahlas Pawlowskou

Nešlo s tou nemocí bojovat. Velmi dobře jsem si uvědomovala, jak nahromaděné staré neprožité emoce jdou jen zpětně prožít a nevyřešíte je hlavou. Ano, naučíte se k nim laskavého a moudrého přístupu za pomocí rozumu, ale hlavou samotnou je nevyřešíte – není to rovnice. Řešit emoce hlavou je dle mého jádro každé špatné psychohygieny a prosazují ho ti “to přejde, si to tak neber”. Ti, jež vůbec nemají tucha o lidské psýché. Škoda mluvit. Pokud máte psychickou nemoc a máte kolem sebe její zpochybňovače, kterým to nejde vysvětlit, nebuďte s těmito lidmi v kontaktu. 

Pod odborným dozorem se mou misí stalo pochopit a bláznovstí se poddat ve smyslu, jak to popisuje například Osho.

„Buď bláznem v taoistickém smyslu, ve smyslu zenu. Nesnaž se opevnit za zdí svých vědomostí ať už k tobě přijde jakákoli zkušenost: dej jí volný průběh a jdi dál, nech jí odejít. Stále pokračuj v očistě své mysli; minulost nechávej za sebou tak, abys setrvával v přítomnosti, tady a teď, jako by ses právě narodil, jako děťátko.“

A jak to vypadalo v praxi? Zkrátila jsem si o 20 cm vlasy, obarvila si hlavu, koupila si roztrhané kalhoty a začala jsem říkat vše, co mě napadlo. Spala jsem kdy jsem chtěla a jedla, co jsem chtěla. A když jsem nic nechtěla, koukala jsem mimózně.

Dělala jsem si bylinné koupele každý den – Bathory styl! A přitom jsem si nahlas předčítala Halinu Pawlovskou. Nejraději jsem měla tu první povídku Proč jsem se neoběsila. 

“Já jsem se nikdy nechtěla oběsit. Přišlo mi to takové neestetické. Z filmu jsem znala ty fialové vyhřezlé jazyky, rýhy na krku a oběšence, kteří se po přeříznutí provazu odporně zhroutí do na věky nepoužitelné hromádky. Já jsem se chtěla utopit. Chtěla jsem se utopit a plout po proudu řeky třeba až do moře. Chtěla jsem elegantně zmizet a zároveň doufat, že mě po smrti budou kolébat konejšivé vlny.” 

Uvědomovala jsem si, že tohle neřeším jako první ani poslední žena. Uvědomovala jsem si, že oběšení je odporné. Také bych tehdy zvolila jinou metodu.

Takže: Mnohdy jsem seděla a měla úzkost. Mnohdy zas depresi. Ale čím víckrát jsem to opakovala, nahromaděné tenze a smutky odeznívaly a ubývaly. Od diagnostikování ubývaly a mizely po 4 roky. Paradoxně jsem s tímto nastoupila do zaměstnání a jen díky praktikování všímavosti a SSRI antidepresivům to nebylo mezi kolegy zaregistrováno.

A vybudovala jsem si tehdy vřelý vztah ke šroubům a matkám. Když jsem jezdila dopravou – učila se to znovu, pomáhalo mi dívat se do jednoho pevného bodu. Bůh ví, proč mě šrouby a matice uklidňovaly. Dodnes to někdy dělám. Váš vnitřní chaos chytne slow motion, je to fajn. 

 

Jak to zmizelo?

Jestli jsem si něco ve svém životě něco odtrpěla tak je to má cesta ke znovunalezení duševní pohody 😀 Terapie, hodně terapií, aplikace technik všímavosti, focusingu, promluvy s rodinou a přáteli, antidepresiva, příroda a znovu navrácení se do života – práce, vlastní bydlení, koníčky a uvědomění, že tu vnitřní šikanátorku nepotřebuji, že i ta má svůj rodokmen a s mnoha aha momenty vytěkala do pr…. 

Po diagnóze: První půl rok byl šíleně strašný, první rok byl strašný, druhý rok byl emočně nestabilní a pak už to byly stavy třeba jednou za měsíc. V roce 2019 jsem udělala velký krok kupředu a v roce 2020 se s úzkostně depresivními stavy potkávala výjimečně.

Co mi také pomohlo? Měla jsem průpravu z Crohnovy nemoci, kdy jsem žila cca 9 let s bolestí podbřišku – aktivním zánětem střev. Člověk si dokáže na denně dávkovanou bolest zvyknout, přijme ji jako svou součást. Od té doby mám prostě vnímání bolesti jiné. Vím, že mě něco bolí, ale až větší množství bolesti mě donutí se ozvat. Z tohohle jsou u mě nešťastní například maséři. Moc neví, jak mi masírováním neublížit. Často jim říkám: “Bolí mě to, ale vydržím to.” Uvolněně si ležím dál. A oni přemýšlí, jak mě nezničit. Podobné to je i s úzkostmi a depresí, zvyknete si v tom stavu být. Příjemné to není, ale být a prožít to, vypozorovat, co vám to v ten daný moment “přišlo říct” bylo klíčem – pro mě.

Hodně mi pomohly techniky všímavosti, jelikož jsou jednoduché, věcné a založené na praxi. “Všímavost je cesta odhalování pravdy skryté za iluzemi. Včetně iluzi o ní.” řekl psycholog Jan Benda. A já s tím souhlasím. Pomohly mi i techniky focusingu. A pomohlo mi neizolovat se a držet si stále svou životní flow – brigády, zakázky, přátelé, koníčky, ovšem s tím, že jsem se začala opět chovat k sobě laskavě, vymezovala si hranice a učila se znova odpočívat a radovat se. 

Velmi se mi zlepšilo i cestování dopravou. V tom byla také symbolika, když jsem nemohla být v bezpečí v sobě, necítila jsem se tak ani v jakémkoli jiném “pouzdře”. Ale stále mám ještě strach cestovat ve velkém. I když jestli má někdo přehled o otevíracích časech veřejných toalet a stal se kvůli toaletám Google maps průvodcem, tak jsem to já 😀 Věřím, že bych si poradila i v zahraničí. Když přijdete do jakékoliv restaurace a položíte jim tam částku za pivo, pustí vás na toaletu kdekoliv mimochodem. A nebo nebuďte líní a běžte si zařídit tu kartu k doktorovi, jež vás pustí na toaletu všude. 

Seděla jsem koncem dubna roku 2020 na chatě pod třešní, začínala kvést. Měla jsem ekzémy, říkala jsem si proč? Napadlo mě, možná už to tělo má dost těch antidepresiv… A kdyby ne, potřebuju je ještě? Nepotřebuji. Rozhodla jsem se pro vysazení.

Vysazení antidepresiv: Došlo mi, že pokud to neudělám radikálně, nevysadím svá SSRI antidepresiva nikdy. Měla jsem za sebou už 2 pokusy neúspěšné postupného vysazování pod lékařským dohledem. Rozešla jsem se tehdy s bývalým přítelem a přišlo mi, že když už jsem v nové životní etapě, můžu tomu dát i další rozměr. Ze dne na den jsem udělala šílenost, kterou lékaři rozhodně nedoporučují. Přestala jsem brát SSRI antidepresiva. Distribuovala jsem do blízké rodiny leták, co se vše může stát, nakoupila si kila třezalky a sehnala si na čínské medicíně další potřebné byliny kdyby náhodou. Prvních 14 dní bylo v pohodě, dalších 14 dní jsem měla absťáky, klepavky a vůbec nezávidím těm, co odvykají… Asi 4 měsíce byly dost zajímavé, hlava si musela začít serotonin vyrábět a dodávat tam, kam bylo potřeba, úplně sama samotinká. V podstatě to vypadalo, jako kdyby se ta nemoc začala vracet znovu, ale nikde jsme všímavě necítili důvod jejího znovuobjevení. 

Chtěla jsem to vzdát asi tisíckrát. Ale asi jsem chtěla málo 🙂 5. měsíc od vysazení to tělo seriózně pochopilo a začalo pracovat samo za sebe, začala jsem se konečně cítit jako já, tak jak jsem se cítila třeba před 8 lety. Kdybyste tušili, jak jsem jen vděčná za život… Jsem. Obrovsky moc. A jak je to úžasné mít své myšlení, kreativitu, samu sebe…

A můj největší strach, který se objevil při vysazování? Velmi jsem se bála, že po vysazení antidepresiv zmizí mé “úspěšné optimistické spokojené já”, jež mi pomohlo se znovu postavit na nohy. Musela jsem si uvědomit, že tohle já, tu se mnou bylo vždycky. Rozpomenout se a brát nejistotu v určitých situacích jako dočasnou. Podařilo se. Ale že si po vysazení připadáte jako nazí…

 

Co mi to dalo?

Nemohu odsuzovat antidepresiva, mně pomohly, ale když je berete víte, že vás lehce odosobňují. Je to odosobnění spíše duchovního rázu, nějak se niterně nemůžete sami sebe dotknout, správně se pohladit… Nevím přesně, jak tenhle zážitek popsat a přenést ho k vám. Není to úplně to odosobnění v psychologickém slova smyslu.

Myslím si, že psychiatrie s psychologií, na to jak jsou mladé vědy, udělaly obrovský pokrok a přijmout medikaci (od dobrého odborníka) má svůj smysl, když víte proč a na co to berete a naleznete správné dávkování pro vaši hmotnost a duševno. 

Po vysazení se objevily poslední kostlivci z mé životní skříně. Musela jsem přijmout svou hypersenzitivitu, svou nižší latentní inhibici, svou jinakost a přestat dělat v životě kompromisy. Už žiji a budu žít jen podle sebe. Když to nedělám, nebaví mě život.

“Latentní inhibice je přirozená obrana mozku před nepřetržitým proudem přicházejících informací a podnětů. (…) Cílem latentní inhibice je to, abychom se dokázali soustředit na to podstatné a ostatní vytěsnit. U nadaných jedinců je tato schopnost latentní inhibice snížená, mluví se v této souvislosti o deficitu latentní inhibice. Reaktivnost na všechny podněty přicházející zvenku i zevnitř je tak mnohem intenzivnější. Při vstupu do místnosti si nadaní lidé všímají mnohem více věcí a déle na ně reagují: uvědomí si vůni, jsou si vědomi emocí, které v nich nový prostor a lidé v něm vzbuzují, vnímají zvuky, pozorují okolí, přemýšlejí… Nic z toho nedokážou plně eliminovat a vyhodnotit jako nedůležité, vše je pro ně na stejné hiearchii. Proto se nadaní lidé z této nadměrné stimulace tak často cítí unavení a přetížení, jejich síly se totiž v reakci na podněty rychleji vyčerpají a také soustředění si vyžádá více energie.” (Citováno z knihy Moniky Stehlíkové: Život s vysokou inteligencí)

Myslím si, že tlak dnešního světa bude více rozkrývat skutečný počet hypersenzitivních lidí v populaci. Údajně je nás od 10 do 20 %. Lidé s vnímavějšími “senzory” nejsou jen umělci, jsou to i lidé s vyšším IQ, jsou to i lidé s vyšší emoční inteligencí. Najdete je v různých odvětvích, většinou rychleji myslí, rychleji vnímají a mají různé schopnosti dedukce. Dokáží improvizovat, tvořit humor, ale zároveň se vyčerpat z hodiny ve veřejné dopravě. O hypersenzitivitě také chci psát a mluvit, je to mé další životní téma. Hypersenzitivní jedinci jsou obecně náchylnější k psychickým onemocněním. 

Pokud jsem se s Crohnem podívala do očí smrti fyzické, tohle pro mě byl totální psychický pohřeb a vstání z popela. Evidentně jsem potřebovala k životu obě polarity.

Nebojím se prožívání emocí a i silných vážných emocí. Prožívání je osvobozující. 

Zvýšila se mi má autentičnost a hodně dlabu na to, co si kdo myslí. Protože co si lidé myslí je často dost černobílé a já už nechci předstírat, že mi to dává smysl.

A po prodělání smíšené úzkostně depresivní poruchy se mi jen a jen potvrdilo: My sami jsme svým nejlepším bůžkem štěstí a pohody!

 

Poznámka pod pomyslnou čarou: Diagnóza mi byla dána psychiatrem roku 2016, po celou dobu jsem chodila na intenzivní konzultace a terapie k psychiatričce a psycholožce. Užívala jsem denně antidepresiva typu SSRI a příležitostně léčiva třídy benzodiazepinů. Roku 2020 jsem léky vysadila a o několik měsíců později jsme s psychiatričkou celou etapu oglosovaly s jasným výstupem: Stabilizována. Vyrovnaná. Kartu vám tu nechám. Tento článek nikoho k ničemu nemá nabádat, jen popisuje mojí subjektivní zkušenost, není to odborný text a návod léčby smíšené úzkostně depresivní poruchy.